Pyreneje 2008

27. 6. - 11. 7.

Svišť

Věta expedice:Uno duo tres, co nás čeká dnes?

 

Členové výpravy:Jiří DudákJan Kotek
David MarečekMartin Koubek
Vítězslav MizeraRadek Suchomel
Iveta PechováKateřina Laňková


          Jako každý rok jsme měli tendenci vyrazit někam do vysokých hor s rozhledem do dalekého okolí, někam daleko od civilizace... Proto jsme už dlouho dopředu přemýšleli kam pojedeme letos. Z našich návrhů se nám nejvíce líbil návrh Pyrenejí a když jsme uviděli první obrázky v některých cestopisech na internetu, bylo jasno s naší expedicí. Motivaci jsme tedy měli a tak jsme postupně začali formovat kvalitní sestavu, schopnou zvládnout tuto „náročnou" expedici.
          Jelikož je Španělsko už trošku dál, než ostatní destinace, kam jsme v minulosti již cestovali tak jsme dlouho váhali s výběrem dopravního prostředku. Určitě jsme nechtěli strávit dva a více dní cestováním ještě ve velkém dusnu a parnu. Proto nám jako nejoptimálnější řešení přišlo cestování letadlem. Po složitějších hledáních nejlevnějších spojů a způsobech platby jsme se rozhodli pro společnost Ryanair. Avšak s platbou nám dosti pomohla Student Agency, jelikož nikdo z nás nevlastnil odpovídající platební kartu.
          Den před odletem se většina z nás sešla v Brně, abychom se dostatečně „seznámili" nejenom s plánem cesty. Každopádně jsme se kvalitně nalili a naplnili se samýma dobrůtkama.


Pátek 27. 6. 2008

          Na nádraží jsme narazili na další členy výpravy - na naše princezny ;-) a tak jsme s nimi vyrazili směr letiště. Tam jsme dotřídili naše zavazadla, aby se vešla do váhových limitů a postupně jsme se odbavili. Je pravdou, že někteří prošli tak tak, ale nakonec bylo vše bez problémů. Také jsme na letišti přibrali posledního člena výpravy - Honzu.
          Po posledních kouscích Starobrna jsme se pomalu začali loučit s nejvěrnějšími (Monika a Pavel, kteří z různých důvodů letos s námi nemohli. Menší problémy nastaly při celní kontrole osob a osobních zavazadel, kde se celníci dosti divili solární nabíječce a zkoumali zda se nejedná o nějakou nebezpečnou věc. Snad ne proto mělo letadlo něco málo pod 2 hodiny zpoždění. Nicméně naši „fanoušci" celou dobu mávali bílými kapesníčky. :-) Posléze konečně letadlo nastartovalo, odpíchlo se od země, což byl zážitek především pro ty z nás, co ještě neletěli. Někteří dokonce byli natolik unešeni výškou, že nespustili ruku ze spouště a fotili vše co viděli. Po hodině a půl jsme už překvapení sledovali, jak letadlo pomalu ztrácí výšku a připravuje se na přistání. Během aktu si však pohrálo s našimi žaludky, avšak i to jsme zvládli. Na letišti jsme se už jen „přebalili" a spěchali na právě odjíždějící spoj do centra Girony. Pokoušeli jsme se marně shánět nějaké plynové bomby na naše vařiče. To jsme po pár hodinách vzdali a rozhodli se přemístit blíže k horám - do Lliedy.
          Cestovali jsme klimatizovaným autobusem a tak jsme mohli v klidu sledovat okolní krajinu. Do Lliedy jsme dorazili již za tmy a tak jsme rychle hledali nějaké přijatelné místo na nocování. Pač jsme šikovní Češi, tak jsme ho po chvilce našli - na kraji města útulná louka. Prostě luxus!


První společné foto.

Ahoj rodná domovino.

Pašák! Bezpečně nás donesl.


Sobota 28. 6. 2008

          Probuzení bylo přímo královské, jelikož nás ze spacáků vytahovalo sluníčko. Ne všichni si ale v noci odpočinuli. Ti co neusnuli do 1 hodiny v noci tak byli nuceni poslouchat místní diskotéku vyhrávající až do ranních hodin. Nicméně jsme se po snídani vydali do města zjišťovat spoje do hor a také shánět benzín a plynové bomby k vařičům. Jelikož jsme na nádraží nenašli vhodnou úschovnu, kde bychom si mohli odložit naše obzvláště těžké závaží, tak jsme zvolili jako základnu jeden bar, kde od doby, co jsme usedli, tekla cerveza potokem.
          Jako první se do města vydali hledat kýžené komodity Jirka s Davidem. Prošli celý střed města, ale neúspěšně. Po žalostném návratu se zkropili jednou cervezou a vyšli hledat ostatní. Ti ač prošli další ulice, taktéž se vraceli s neúspěchem. A to jsme nebyli v nějakém malém městě!
          Posléze se vydal alespoň Jirka hledat benzinku, což byla jediná možnost jak mít teplé jídlo. Po složitém hledání a komunikaci s domorodci, kteří ovládají jen svůj rodný jazyk dorazil k jedné benzínce. Tam se ještě pokoušel ptát na plynové bomby, ale zas neúspěšně. Byl ale rád za tu trochu benzínu a vrátil se k ostatním.
          Pak už jsme došli na autobusové nádraží a vyrazili na sever symbolicky směrem k vesnici Aneto. Tam jsme dorazili již k večeru. Někteří to chtěli oslavit a tak díky prvnímu člověku uměl anglicky (šikovná Hispánka ;-)), jsme trefili do jediného baru, kde jsme byli sice za exoty, ale šťastní ze sklenky chmelového moku. Po dopití jsme se sbalili a vyšli hledat místo na spaní. Tentokrát to bylo místečko vedle transformátoru, kde byla travička s rovinou; tudíž jsme tu s klidem mohli poprvé postavit všechny naše stany.


Vstávání se sluníčkem.

Z procházky po městě.

Škoda to nevyfotit.

Dominanta města.
    

Milujeme pizzu.

Historická čtvrť.

Zlomek šílených upozornění.

Jeden z mnohých kostelíků.
    

Kostel z jiného úhlu.

Starobylá dlažba.

Dolů či nahoru?

Pohled z vyhlídky.
    

Posezení po náročném dni.

Někteří po litru vínka.

Cestou k horám.


Neděle 29. 6. 2008

          I na tomto místě nás ráno budilo sluníčko a tak jsme v takovéto idylce pojedli a sbalili se. Pak už nás čekalo stoupání napřed po silnici, posléze terénem,kde jistí jedinci začali znovu vytahovat své fotografické miláčky, mačkali jim neustále na spoušť a fotili snad vše kolem sebe. Větší odpočinek jsme si dali až u bivaku, který byl sice prostorný, ale už dosti zdevastovaný.Zde nastal ale problém - nemohli jsme v širokém okolí turistickou značku a nebyl zde ani náznak nějaké prochozené pěšinky. Proto jsme se rozhodli nadále pokračovat po cestě. Ta byla sice jistojistě delší, ale na druhou stranu jsme věděli, že nezabloudíme. Po pár kilometrech jsme přišli k tunelu o délce 2 km. Protože z tunelu šel na nás neuvěřitelný chlad a vlhkost a k tomu bylo slyšet občasné pokapávání ze stěn tak jsme si oblekli bundy a pláštěnky a vyrazili na cestu. Na nezakrytých částech těla jsme pociťovali, že teplota v tunelu dosti poklesla. Po chvíli jsme se dokonce začali těšit na sluníčko. U východu nás čekalo překvapení. Španělé tu mají postavenou ohromnou přehradu. Pár minut jsme se kochali pohledy, šli se proběhnout po hrázi a dokonce jsme měli náladu i na fotky vyšité pro některé dámské magazíny. :-)
          Jakmile začali přicházet batůžkáři tak jsme dostávali chuť na odchod. Postupně jsme obešli přehradu. Velmi se nám zamlouvalo, že jsme potkávali velké množství potůčků a bystřinek, které bývají vždy v horách klíčové pro další přežití. Další série našich fotografů proběhla u lávky vedoucí přes dravý potok. Některé z nás znepokojovali míjející horalové, kteří měli ve výbavě vždy cepín, jeden dokonce lano. Honzovým jazykem = PANIKA. Zhruba ve 4 hodiny jsme objevili bivak, který nebyl značený v mapě. Po jeho prozkoumání včetně okolí jsme zjistili, že by to nebylo špatné místo na přenocování. A když místo podpořili především ti, co byli na takové akci poprvé a hlásili celkovou únavu, tak bylo jasno.
          V klidu jsme si uvařili, najedli se a připravili bivak k nocování. Někteří odvážlivci se nebáli skočit do ledové vody nedalekého jezera. Dokonce někteří i zapózovali polonazí na ledu. Jelikož bylo ještě dosti brzo tak jsme si začali krátit zbytek odpoledne hrami „Na debila", „Bábity bá" apod. Když jsme občas usrkli domácí slivovice a rumíčku tak věřte, že jsme se u těchto her vydrželi bavit dosti dlouho. Celí rozdovádění jsme se uklidnili u vypité flašky a díky této poslední hře jsme se všichni navzájem dosti dopodrobna seznámili.


Ráno v Pyrenejích.

Jedno z prvních stoupání.

Někteří šlapou profesionálně.

Odpočinek musí být.
    

V půlce dnešní cesty.

Zvolili jsme správný směr.

Příroda v symbióze.

Naše princezny.
    

Cestou necestou....

Pár Čechů v tunelu.

Na hrázi.

Obdivuhodná výška.
    

Jako v národním parku.

Dravý vodopádek.

A zase stoupáme...

Zadumaný Koube.
    

Opravdu zima nebyla. ;-)

Ledovcové radovánky.

Náš bivak.


Pondělí 30. 6. 2008

          Opět jsme nevyšli v čas hodný východu v horách. Nu což! Jsme přeci na dovolené, ne na nějakých závodech. Už v úvodu nás málem zrušila ledová kra, která se ulomila za jedním z nás. Skončila však v potoce a sama. Následovalo stoupání; napřed po kamenech, posléze po sněhu. To nebylo lehké nejenom pro premianty, ale pořádně se zapotili i ostřílení horalé. Podle zvyku jsme se setkali v sedle Collada de Vallhiverna (2720 m.n.m.).
          Zde jsme však dlouho nepobyli. Z dálky se blížila bouřka. Proto jsme se ve spěchu posilnili a vyrazili ze sedla do údolí. Mezi námi a blesky bylo pohoří, které bouřku naštěstí zadržovalo a tak jsme měli více štěstí než rozumu. Během cesty dolů nám začalo „jen" drobně pršet a tak jsme pomalu začali snít o teplé chatičce s ohýnkem uvnitř a obsluhou. K našemu údivu se nám vše až na ten poslední bod podařilo najít. Proto jsme rychle splašili nějaké drobné větvičky a rozdělali oheň. Během sušení věcí jsme se postupně prostřídali na našem jediném vařiči a udělali si tak romantický večer v 8 lidech. Když už jsme spokojení ulehali do spacáků tak se do chatky vřítili tři Španělé. Napřed, že se jen zeptají na cestu, ale po půl hodině váhání se nasáčkovali ještě k nám.


Po našem průchodu.

Freeride v Koubeho podání.

Tudy to půjde.

Léto nebo zima?
    

I toto jsou letní Pyreneje.

Jako z pohádky.

Jediná cesta přes bujný potok.

S pomocí jsme to zvládli.
    

Luxusní apartmán.


Úterý 1. 7. 2008

          V tento den jsme se rozdělili do skupinek.
          Ta první (Jirka, David a Víťa) si přivstala a o půl osmé, co uklidila bezpečně batohy do lesa, tak vyrazila směrem nejvyšší vrchol Pyrenejí na Pico de Aneto (3403,5 m.n.m.). Sluníčko se zlehounka dralo na vrcholky hor a slibovalo pěkný slunný den. Cesta probíhala klasicky napřed lesem měnící se postupně v kosodřevinu. Stoupání pokračovalo kamenitou pouští. Vše nám ale ztěžovalo značení, které úplně chybělo.
          Věděli jsme, že jdeme na nejvyšší vrcholek a tak když jsme stoupali, tak jsme si byli jisti, že jdeme dobře. Občas jsme se orientovali podle mužiků, ale jak jsme později zjistili, bylo celé kamenné moře těmito výtvory doslova pokryto. V jeden moment jsme doputovali až k sněžnému poli. Až na Jirku si kluci oblekli vypůjčené návleky a vyrazilo se do sněhu a ledu. Sníh ale bez maček občas podkluzoval, vcelku se však šlo dobře. S přibývajícími výškovými metry výrazně ubývalo sil. Do sedla Coll de Coronas (3196 m.n.m.) jsme se museli doslova vyškrábat holýma rukama. Toto sedlo s ostrými kamenitými výběžky jsme museli přelézt a pokračovat na ledové kře směrem k vrcholku.
          Na Aneto jsme dorazili krátce po půl jedné a řádně jsme to oslavili douškem moravské slivovice. Po focení snad ze všech možných i nemožných úhlů a pohledů vzal Jirka symbolicky kamínek na hrob našim dvou zesnulým kamarádům a po krátkém rozhovoru s přicházejícími Španěly se mohlo jít na sestup.
          Klesání šlo snázeji možná i proto, že jsme si cestu usnadňovali bruslením po sněhu. Některé ale v této fázi výletu začala bolet kolena a tak se ve výsledku klesalo podstatně pomaleji. Nikam jsme ale nespěchali a i když se po obloze tu a tam začaly honit mraky tak nám počasí stále ještě vyhovovalo. Když některé bolela kolena, jiní začali pociťovat jak jim ne až zas tak ostré sluníčko, ale opalující nadmíru důsledně, vypálilo na nechráněných místech své „ornamenty". Už nic nepomohlo pozdní mazání… S těmito defekty jsme dorazili do základního tábora jako první skupinka. Společně s ostatními jsme večer nasbírali trochu dřeva, abychom si posléze při ohýnku mohli povykládat naše rozdílné zážitky.

          Popis dne druhé skupiny:
          Chrabrá skupinka (Jirka a spol.) nás opustila a my vyrazili po jedenácté hodině z bivaku pěšky přes kemp, kde měli výbornou grand cervezu do městečka Benasque. Vytvořili jsme dvě stopovací skupiny: Ivča + Radek +Martin a druhou Katka + Honza. Brali nás hned a my spěchali rychle pro benzín. Jinak bylo všude zavřeno. Zpátky opět stopek až k dalšímu kempu, kde jsme potkali týpka z Kroměříže, který tu byl se svým karavanem. Pohladili jsme jeho hafíka a dostali pravou českou Kofolu.
          Ivča a spol. dostopovala divně, nechali se odvézt jinam než chtěli. Nestihli ani bus k bivaku, museli proto mašírovat pěšky. Následovala pak večerní pohodička u vína i s domorodci.


V polovině cesty na Aneto.

Nejtěžší úsek před vrcholem.

Šťastní na Anetu.

Vrcholový Staropramen.
    

Jeden z nádherných rozhledů.

Horolezecký úsek.

I sestup byl náročný.

Neodolatelná krása ledocových jezer..
    

Krajánek z Kromcla.

Pokořitelé Aneta.

Kouzlo západu slunce.


Středa 2. 7. 2008

          Včerejší den dal některým pořádně zabrat - bolavé svaly a spálené partie těla se pořádně ozývaly. Možná i proto jsme si chtěli tento den dopřát více odpočinku a také že jsme se dosyta vyspali. Po ranních (dopoledních) rituálech jsme v plné polní vyrazili údolím směrem do Benasque. Cesta vedla štěrkovou pěšinou a dosti se vlekla. Proto jsme se v prvním kempu stavili na občerstvení. Těm kterým nestačila cerveza, tak si objednali tortilu. Kemp jsme také využili k očistě a jako správní Češi jsme po jednom navštívili místní sprchy a snažili ze sebe udělat lidi (některým se to kupodivu povedlo). Jelikož Jirku zajímala historická část města tak vyrazil napřed, ostatní ještě poseděli, poněvadž věděli z předchozí návštěvy, že ve městě otevírají obchody až v 17 hodin. V ten čas se také všichni sešli před jedním supermarketem a dokoupili nezbytné suroviny k přežití (víno…:-) ). Po pár cervézách (někteří dokonce dostali pivo i do klasického půllitru) se Honza, Radek, Martin a holky odebrali do zmiňovaného kempu, zbylí hoši ještě u pivka podumávali a plánovali další dny. Posléze už dosti pozdě vystartovali po naplánované trase a kousek za městem rozložili stan. Sotva ulehli spustil se velký liják s bouřkou.


Z cesty do Benasque.

Přestávka na víno.

Z ulic města.

Koube je dnes king.
    

Cerveza rules..

Další historická ulička.


Čtvrtek 3. 7. 2008

          Ráno jsme chtěli vyrazit na túru časně, ale museli jsme počkat, než nám sluníčko alespoň částečně usušilo plachtu. Proto jsme vyrazili dosti pozdě, což se nám posléze vymstilo. Hned od začátku jsme začali stoupat údolím po GR11. Minuli jsme bivak, kde jsme včerejší den chtěli přenocovat. Cestou jsme si všímali nádherné přírodní scenérie s dominujícími horami se zasněženými vrcholky. Následovalo prudké stoupání až k bivaku Abrigo de Batiziellas, u kterého se vlnila horská říčka tvořící četné meandry. Dokonalá pohádka.
          Pokračovali jsme směrem k mohutnému vodopádu Escarpinosa, ale už po cestě jsme míjeli velké množství menších vodopádků. K vodopádu s námi šlo stádo španělských a francouzských dětí, takže pod vodopádem u jezer nás tam dohromady bylo asi přes 100. Proto jsme si odpočinuli jen krátce, Jirka si obešel jezera a přebrodil nechtěně ledový potok a opustili jsme naši „školku".
          Další cesta vak byla značená jen nám už známými a zrádnými mužiky. Ti navíc byli rozseti po celém kamenitém poli a tak se nám občas stávalo, že jsme chvílemi bloudili. Tato situace nabádala k tomu, aby se někdo z nás ztratil. To se také Víťovi povedlo. Naštěstí ho ale kluci znali a tak se po malém zdržení mohlo pokračovat dál. Podle hor a vrcholků značených na mapě jsme zjistili, že jsme přešli po své vlastní trase na další „značenou" cestu. Ta už byla ale lépe značená a tak se nám šlo i spokojeněji.
          Když jsme přišli k ledovci tak už jsme cítili velkou únavu. Následovalo dlouhé stoupání do sedla Collado de la Plana (2702 m.n.m.). To byl náš dnešní vrchol. Čekalo nás ještě klesání, které je vždy náročné hlavně na kolena. To už jsme někteří mleli z posledního, ale zdaleka jsme ještě netušili co všechno nás ještě čeká. Překvapení přišlo po chvíli, když jsme došli k řece vytékající z jezera a zjistili jsme, že značka vede přes potok. Ještě jsme chvíli hledali nějaký lepší brod, kde bychom po kamenech přeskákali, ale marně. Nezbylo nic jiného, než vyzout boty, nasadit „kristusky" a přebrodit tu ledovou vodu. Byl to doslova boj, který jsme se zaťatými zuby zvládli. Nejeden z nás si po brodu zařval a poběhal, aby se zahřál. Dlouho jsme neotáleli a rychle sestupovali dolů. Moc rychle nám to ale nešlo i díky už zmiňované únavě. Když jsme ještě k tomu v tom šeru ztratili značku, tak jsme se rozhodli stanovat na jednom rovnějším místě cca 500 metrů od bivaku, ke kterému jsme plánovali dojít.

          Zbytek skupiny si v poklidu odpočíval a dával si se vstáváním na čas, ale v poledne se již odhodlali a vylezli ze svých spacáků. Pokoušeli se stopovat ke klášteru v horách, ale spot se tímto směrem nedařil. Proto se sbalili a odjeli stopem do města Graus. Honza s Katkou měli rychlého řidiče a užili si dosti adrenalinovou jízdu, zbytek si stopnul taktéž řidičku, která nejela podle pravidel především v serpentinách. Následovalo romantické kempování s výhledem ze skály se sochou Ježíše na celé městečko.


GR11.

Nedaleko od vodopádu.

Rozbouřená bystřina.

Vodopád v plné své kráse.
    

Byla fakt nechutně studená.

Zrádné značky z kamení.

Cestu jsme si však našli.

Další z mnohých jezer.


Pátek 4. 7. 2008

          Vstávali jsme relativně brzy. Některé z nás čekal výšlap na druhou nejvyšší horu Pyrenejí na Posets (3369 m.n.m.). Proto jsme se nejprve po předchozích zkušenostech některých pořádně namazali krémy s nejvyššími faktory a vyrazili hledat značku, která nám včera zmizela bůhví kam. Po chvilce jsme uviděli bivak, jež opravdu nebyl daleko, jak jsme předpokládali, ale dokonale splýval s okolím. Jirka u něho zjistil, že nemá mapu a tak vyrazil ji zpět hledat. Naštěstí ležela na místě, kde všichni spali. Proto se mohl s poklidem vrátit. U bivaku se pak odpojil Víťa, kterého bolela kolena a odešel svou cestou k o pár stovek metrů níže položené horské chatě.
          Jirka s Davidem začali postupně stoupat zase vlastní cestou, jelikož po x-té ztratili značku. Po chvíli našli lépe značenou pěšinu vedoucí od chaty k vrcholku. Jí se pak drželi až k sedlu, kde začínalo další sněhové pole. Cesta sněhem vedla přímo do kopce. Proto byl výstup bez maček obzvlášť velmi náročný, často nohy podkluzovaly na rozbředlém sněhu a hůlky se bořily dosti hluboko. Vždy, když kluci zdolali jedno sedlo, čekalo je další a to se opakovalo několikrát. I když oba šli „nalehko" tak museli uznat, že nechybělo moc a zmíněný vrcholek nevyšli. Mnohokrát si po cestě zanadávali, ale po pěti hodinách neustálého stoupání se konečně dočkali a stanuli na vrcholku hory. Z něho byl rozhled nejenom na pohoří La Maladeta s nejvyšší horou Pico de Aneto, ale taktéž přenádherný pohled na velkou část francouzských Pyrenejí. Po pár snímcích na památku a vydatné svačině jsme se dali na sestup. Když bych napsal, že výstup sněhovou částí nám trval až na vrchol cca 3,5 hodiny tak nám nikdo neuvěří, že dolů to bylo jen půl hodiny. Jaký to nepoměr…
          Při cestě zpět jsme si u ledového potoka vzali odložené batohy a pokračovali jsme v klesání směrem k horské chatě Refugio Angel Orús. Tam nás už vítal odpočatý Víťa a informoval nás o cenách. Všichni jsme si dali zaslouženou cervezu a rozhodli se, že sestoupáme do vesnice Eriste na pořádnou večeři. Cesta se však neskutečně táhla, jednou se nám podařilo zajít a kolena se začala zas čím dál více ozývat. I Víťa měl toho po dni odpočinku plné zuby.
          Asi tak ve 21:30 se nám podařilo dosáhnout našeho dnešního cíle a rychle jsme našli otevřenou restauraci. Usoudili jsme, že si dáme to nejlepší a nejvíce originálnější jídlo a tak jsme si každý objednali menu po 15 Eu s „grande cervezou" samozřejmě. K menu nám ale přinesli ještě víno, takže se nám stůl ve chvíli zaplnil různými sklenkami s nápoji. To nám nevadilo a statečně jsme se s tím začali prát. :-) K jídlu jsme si dopřávali jídla jako studenkou polévku Gazpacho, tuňákový salát, pstruha, biftek s žampionama, klobásu s vejci… Až jsme to všechno neměli kam dávat. Vše jsme zapíjeli zmiňovanou cervezou a vinnými střiky. Jako třešničku na dortu si Jirka s Davidem dali čokoládový zákusek, Víťa chtěl ochutnat typický alkoholický nápoj Sangria a po malém nedorozumění mu servírka donesla půlměsíc melounu (španělsky SANDIA). :-) Již s plnými žaludky jsme se doslova odkulili a s čelovkami na hlavě hledali místo na přespání. To jsme našli po chvíli za vesnicí.

          Druhá skupinka měla docela odpočinkový den: nejprve si ráno prošli celé město Graus, kde hlavně obdivovali historický klášter a sochu Ježíše vzhlížející ze skály na celé město. Odpoledne stopovali do Barbastra kam jeli tentokrát neadrenalinovou jízdou. Následovala procházka městem s prohlídkou místního hradu. Potkali také krajánka z Tábora, který se k nim přidal a poklábosil u pivka.


Probouzeníčko.

Maskovaný bivak.

Obtížné stoupání sněhem.

Konečně na vrcholu.
    

V dálce již francouzské Pyreneje.

Stezkou kamzíků.

Čepovaná, dejte si!

Kampak půjdem teď?
    

Z chaty do vesnice.

Překážka na cestě.

Gazpacho a další specialitky.

Hlavní chod stál za to.
    

Snídaně v trávě.

Příroda na balkónech.

Historické podloubí.

Cestou na vyhlídku.
    

Skoro jako v Riu.

Pohled na město.


Sobota 5. 7. 2008

          Jak už jsme si v této zemi zvykli tak nás probouzelo sluníčko a doslova nás vytahovalo ze stanu na vzduch. Proto jsme v pohodě posnídali. Vrátili jsme se zpět do vesnice a zjistili, že nejbližší autobus odtud jede až někdy kolem 15:00, takže jsme se rozhodli pro stopování. Po chvilce nám zastavil dědula, který nám nás posunul o 2 vesnice blíže Barbastra. Dal nám ještě radu, že máme jít dál po silnici asi 5 km, tam že se bude stopovat lépe, jelikož se za tímto místem setkávají větší cesty. Tak jsme tedy učinili a šli pěšky. Trošku jsme se ale zapotili v nechutném vedru. Kolem poledne jsme tedy začali stopovat znovu. Už to vypadalo, že to bude trvat věčnost (tři špinavci s obrovskýma krosnama je fakt mazec brát), když nám z ničeho nic zastavil mladík, který shodou okolností též mířil do Barbastra. Jaká to náhoda?! Jel sice jak o závod, v serpentinách předjížděl o 106. My ale přikovaní v sedadlech byli rádi, že se tak brzy dostaneme do města.
          Po příjezdu nás ještě Španěl nasměroval na autobusové nádraží a popřál nám ať se daří. Prošli jsme si město, našli nádraží a usoudili, že v tom vedru dál stopovat nebudeme a zvolíme radši odpočinek v pajzlíku poblíž, kde jsme se také občerstvili nejednou cervezou a dobily své mobily. Klimatizovaný autobus směr Lleida byl už pohoda. V Lleidě na nádraží nás čekal zbytek skupinky, který nám sdělil, že půjčit auto je ve Španělsku velký problém a vše se musí nahlašovat velmi dopředu. Jelikož jsme byli všichni již velmi znaveni z předešlých cestování, tak jsme odhlasovali, že se vlakem přesuneme k moři do Tarragony. K večeru jsme se také moře dočkali a nebylo nikoho, kdo by si do moře neskočil. Se spaním jsme nic neřešili a ulehli jsme na prvním útesu, který nám připadal obyvatelný.

          Než jsme se potkali s druhou skupinou tak tam měla ráno procházku po Barbastru a pak odcestovali pohodlně busem do Lleidy.


Malý šlofíček ve vlaku.

Theater v Tarragoně.

Konečně u moře!

Moderní část města.
    

Pobřeží v noci.


Neděle 6. 7. 2008

          V noci jsme byli 2x buzeni zahradním deštíčkem, ale i na toto jsme byli připraveni a přikryli jsme se nachystanými stanovými plachtami. Dopoledne jsme ještě nevěděli, zda se spíš radši někde schovat před občasným deštíkem nebo zůstat u moře a kapky ignorovat, ale naštěstí se brzy vyjasnilo a my mohli být klidnější. Rozdělili jsme se do skupinek: první šla do města obdivovat nejenom památky, druhá zůstala u moře, hlídala batohy, dosušovala vlhké oblečení a užívala moře. Odpoledne jsme činnosti vyměnili. Po posledních dnešních radovánkách u moře jsme se přemístili na další útes, který jsme pojmenovali „větrná hůrka" podle síly větru bičující naši skálu.


U nás na statku.

Městský jarmark.

Plážové stanoviště.

Několikasetletý kostelík.
    

Pohoda u moře.

Trocha té romantiky.


Pondělí 7. 7. 2008

          I na tento den jsme měli naplánovaný relax ve vlnách Středozemního moře. Jelikož jsme byli zase na jiné pláži, tak pro nás bylo spoustu dalších věcí nových. Pro větší zábavu jsme přikoupili nafukovací balón a kruh, abychom posléze blbli jak malí. Počasí nám přálo a tak jsme se chovali jako klasičtí plážoví turisti, co se jezdí rochnit k moři (Thomasi a Křeňo promiňte).
          Tu a tam někdo skočil dokoupit zásoby vína a cervezy do města abychom nepadli žízní, ale v podstatě jsme byli všichni na jedné pláži, na které jsme se vydrželi bavit celý den až do západu sluníčka. Večer jsme zavítali zase na další útes v pořadí, který byl plytší, než předešlé. Kolem 22 hodiny nás čekalo překvapení v podobě velkolepého ohňostroje nad přístavem. Jelikož jsme byli na výběžku, tak jsme celou šou viděli jako na dlani. Shodli jsme se, že nikdo z nás tak velkolepé a hlavně dlouhé (cca 30 minut v kuse) představení neviděl. Plní neobvyklých zážitků jsme ulehli ke spánku.


Snídající Ivča.

Snídající Káťa.

A snídající mravenci.

Dotyky moře.
    

Mořský vlk.

Jen piráti chybí.

Pobřežní hlídka podle Káti.

Kouzelný ohňostroj 1.
    

Kouzelný ohňostroj 2.

Kouzelný ohňostroj 3.

Kouzelný ohňostroj 4.


Úterý 8. 7. 2008

          Jirka, David a Víťa se domluvili, že se v tento den trhnou od ostatních členů výpravy a podívají se do Barcelony. Tak tak stihli jeden z prvních ranních vlaků. Kolem 10:00 se dostali do města na nádraží, které bylo zatím největší, co hoši do té doby navštívili. Po uschování zavazadel do úschovny a získání mapy města se vydali na prohlídku. Jelikož jim slečna v informacích automaticky zakroužkovala místa kam by se mohli podívat, tak měli vše usnadněné.
          Nejprve jsme doplnili potraviny v první samoobsluze a procházeli první ulice. Po chvíli jsme zjistili, že není v našich silách zvládnout projít pěšky tak obrovské město s tolika památkami a tak jsme našli nejbližší stanici metra a zakoupili celodenní lístek na dopravu za 5 Eu za osobu. Dostali jsme se až do středu historického centra, kde byl první náš cíl - známa ulice Les Rambles se všemi možnými obchůdky a atrakcemi. Tak končila na pobřeží, kde jsme si udělali malou pauzu na lavičkách a sledovali místní ruch velkoměsta. Dalšími uličkami jsme se pak proplétali nazpět a obdivovali památky. Následoval přesun metrem k světoznámé katedrále Sagrada Familia, která se staví nepřetržitě již několik set let. Po prohlídce Dómu zvenčí někteří zatoužili vidět i vnitřek a tak taky učinili. Začínalo se pomalu připozdívat a tak jsme naši prohlídku městem zredukovali na poslední část. Vyjeli jsme lanovkou do největšího parku v Barceloně. Na jeho samotném vršku byla pevnost, do které jsme se pro pozdní čas již bohužel nestihli podívat, ale zvenčí byla udržovaná a zvelebovaná především místní okvětou. Sedli jsme si tedy na lavičku a se sangrií v ruce jsme pozorovali západ slunce. Jaká to romantika…
          Měli jsme čas a tak jsme probírali hlavně zbývající čas, který nám ještě zbýval. Již dosti ovínění jsme scházeli parkem dolů, míjeli olympijský stadion a některé další významné budovy až jsme sešli na úpatí parku. Následovala dlouhá procházka noční Barcelonou, než jsme se dostali až k nádraží Sants. Zbytek noci jsme trávili odpočinkem na lavičkách a posedáváním v baru.

          Popis dne druhé skupinky: Martin s Katkou si udělali výlet do vedlejšího podél pobřeží. Ušli dobrých 15 km. Nazpět již dojeli vlakem. Zbytek skupinky odpočíval na pláži u pivka.


Ne všichni vstávali brzo.

Barcelónské nádraží.

Kakající mim.

Jedna z dominant.
    

San Miguel káže Čechům.

Nechat srát na sebe...

Les jachet byl všude.

Z historického centra.
    

Před "chrámem" FC Barcelona.

Sagrada Familia.

Katedrála zevnitř.

Západ nad městem.
    

Autobus - cabriolete version.

Z tohoto děla nic pěkného nevystřelíte.

Pěkně upravená pevnost.

Sangria párty na hradě.
    

Noční pohled na město.

Už totálně unavení.


Středa 9. 7. 2008

          Celí znavení jsme netrpělivě čekali na čtvrtou hodinu ranní, až nám otevřou nádražní halu. Nicméně jsme, sice už v pohodlí, ale museli čekat na to až nám otevřou úschovnu s našimi věcmi. Pak jsme konečně mohli provést ranní hygienu a vyčkat na první spoj podél pobřeží do města Blanes. Tam jsme dorazili kolem 9. hodiny a vyšli do centra a k pobřeží. Protože se nám dosti zavírali oči, tak jsme se rozhodli spočinout v parčíku ve stínu a nabrat tak silu, která nám chyběla. V poledne jsme již přišli na pláž, která neměla konce, byla všude. Tudíž padla myšlenka na to, že zde budeme moci spát poblíž pláže. Všude jinde byly hotely, apartmány a kempy. Začali jsme procházet jednotlivé kempy a snažili jsme najít nejlevnější. Zamlouval se nám jeden, který nás dokonce vítal českou vlaječkou (asi stvořený přímo pro Čechy či co?). Od paní „domácí" jsme se dozvěděli, že pracovala několik let v naší vlasti, dokonce uměla i trochu česky. Postavili jsme si stan a vyrazili k moři. K večeru jsme se najedli a vyrazili na procházku po Costa Bravě. Na pobřeží bylo velké množství obchůdků a drobných prodejců kteří nabízeli snad vše na co si turista vzpomene. Kdybychom nebyli dosti unaveni, tak bychom jisto jistě zavítali i na místní diskotéku prověřit kvalitu Španělek a Němek, ale to jsme si schovali až na někdy jindy a radši zavítali do našich spacáků.
          Druhá skupinka si udělala v Tarragoně celodenní výlet do přístavu obdivovat loďky a jachty místních boháčů, posléze je večer čekal další ze série velkolepých ohňostrojů.


Některá děla již měla něco za sebou.

Jinak ale nomální.

Opalovačka.


Čtvrtek 10. 7. 2008

          Nikam jsme nespěchali a tak jsme si mohli dovolit nerušený odpočinek do pozdních dopoledních hodin. Naposled jsme si zašli na pláž skočit do vody a nezapomněli jsme obdivovat a hodnotit různé objekty především z Německa. ;-) Odpoledne jsme se sbalili, nakoupili upomínkové předměty (víno, víno a víno) a jedním z posledních spojů vyrazili směrem Girona. Na nádraží v Gironě jsme ještě stihli podebatit s našimi krajany, kteří procestovali také nějaká pohoří v Pyrenejích a odjeli na letiště, kde jsme se setkali s naší druhou půlkou výpravy. Po povykládání našich zážitků jsme si s ničím hlavu nedělali, vytáhli si spacáky a přímo v letištní hale ulehli ke spánku.
          Než jsme se potkali tak druhá skupinka stihla brzy ráno přicestovat do Barcelony, prohlédla většinou důležitých památek. Všude bylo velké množství turistů, což mnohdy stěžovalo průchodnost úzkými uličkami.


Pohoda na Costa Bravě.

Výborné kresbičky u pláže.

A další...

Alá Simpsons.
    

Další kousek...

Taky dobré.

Samý lepší kousek.

Bylo jich tam plno...
    

Na šedých zdech ANO.

Víťa dobře nakoupil.

Poznámky z cest musí být.

Usilovné čekání na letadlo unavilo.


Pátek 11. 7. 2008

          Ráno jsme vstávali brzy už nejenom proto, že jsme nechtěli, aby nás přeskakovali turisté, ale také jsme chtěli v klidu provést ranní hygienu a odbavit se. Jistí jedinci měli zase problém s váhou batohu, že Koube? :-) Ale i tento problém jsme překonali a mohli čekat na přesun do letadla v letištní hale. Společně jsme vypili poslední Sangrii a mohli nastupovat. Cesta zpět utekla daleko rychleji a než jsme se nadáli tak jsme mohli šťastně vystupovat z letadla. V letištní hale jsme si dali ještě poslední slavnostní pivo od „prafotra Moravy“ a oficiálně akci ukončili.
Většina z nás však zamířila do města, kde jsme si dali pořádný oběd a nejednu Plzeň.


Příjemný interiér letadla.

Alpy z ptačí perspektivy.

Alpy podruhé.

Společně doma se Starobrnem.
    

Pořádné jídlo od Mamuta na zakončenou.


..:: H A S T A    L A    V I S T A ::..