Beskydy - březen 2004

 

Členové výpravy: Jiří Dudák

Tomáš Kříž (Tomas)

Martin Křenek (Křeňa)

 

Již delší dobu jsme uvažovali vyzkoušet si „přežití" v zimní -mrazu plné - přírodě. Tudíž jsme se domluvili na jeden víkend v březnu, kdy na horách většinou bývá nejvíce sněhu a chtěli jsme se popřípadě zdokonalit ve zvládání extrémních podmínek, které nám zimní období nabízí.

Započetí výpravy předcházela menší domluva a plán v jedné nejmenované hospodě (jak už to tak většinou bývá).

 

    Den první 13. 3. 2004

 

Všichni tři se scházíme na nádraží v Kroměříži. Kupodivu všichni přicházíme včas a nikdo nic nezapomněl. Dokonce i počasí nám vychází sic je sluníčko jen za mraky. Vyjíždíme tedy směr Frýdlant nad Ostravicí, kde přestupujeme na osobák a míříme přímo do Ostravice. Již po cestě se nám představuje krásná scenérie zimních Beskyd. Odtud postupným stoupáním pokračujeme na jeden z nejvyšších vrcholků těchto hor - na Smrk (1276 m.n.m.). Po několika kilometrech nás postupně opouští hustě prorostlý les a naskytuje se nám pohled na nejvyšší horu Beskyd - Lysá hora (1323 m.n.m.) a díky pěknému a slunečnému počasí i na okolní města a vesnice dole pod námi.

 

Foto z výstupu na Smrk

 

Na vrchol jsme vystoupali kolem poledne. Rádi bychom dál pokračovali po červené značce směrem do údolí Čeladné, ale díky dvou a místy až tří metrovým závějím jsme se pouze domnívali kudy cesta vede. Největší obtíže nám dělalo neustálé se boření do závějí a právě zde jsme pochopili, jak důležitou zimní výstrojí jsou sněžnice. Občas se nám symbolicky turistická značka ukázala jenom mírně nad úrovní sněhové závěje a jakoby nám naznačovala: Jdete dobře pánové.

 

Beskydy v zimě

 

Místy jsme ale museli zastavit a použít Tomasovu GPSku, abychom zjistili přesnou pozici. Vůbec jsme si nepřipouštěli, že tuto oblast známe v letních měsících i poslepu. Naštěstí jediný náš cíl byl dostat se do údolí. Vzali jsme to tedy střemhlav dolů. Jenomže již po pár metrech jsme zjistili, že tudy cesta nevede, jelikož Jura a Tomas zapadli v jeden okamžik doslova po krk do sněhové závěje a měli co dělat, aby se vyškrábali napovrch. Volili jsme tedy jinou cestu: dobrodili jsme se k prudkému srázu, kde jsme nasedli na připravené igelitové pytle a dali se do jízdy údolím. Postupně jsme vyhýbali smrčkům a jiným překážkám, které se postupně před námi nořily. Asi po dvou kilometrech jsme zase museli už po svých. Celí mokří a unavení jsme kolem páté hodiny došli až do údolí, kde jsme zapadli do první a ozkoušené hospůdky kde jsme se občerstvili hlavně zelenou za 12,-Kč!!! Toto ocenil hlavně Křeňa, který se v takovýchto cenách orientuje z nás nejlépe.

Nabíráme poslední síly a v 19:00 už potmě vyrážíme směrem na Kněhyni (1257 m.n.m.) na poslední úsek cesty. V plánu máme dojít k chatě blízko Kněhyně, kde je pěkné závětří a kam po 3 hodinách úporné chůze vysokým sněhem také dorážíme. Velký vítr nám komplikuje stavbu stanu, ale to nám zas tak nevadí - naštěstí jsme již zvyklí.

 

    Den druhý 14. 3. 2004

 

Během hodiny, od doby, co jsme se vzbudili, máme sbaleno a vydáváme se na zbytek naplánované cesty. Míjíme Kněhyni a pokračujeme směrem na Pustevny. Zde je už frekventovanější cesta, po které nechodí jenom pěší turisté, ale jezdí tu i lyžaři, takže se šlo pěkně. Dostáváme se až k soše boha Radegasta, kde si symbolicky dáváme i jeho točné pivo a dodáváme kuráž na poslední úsek cesty, kterým je něco přes kilometr dlouhý úsek sjezdovky. Vyndáváme tudíž své igelitové pytle a nasedáme. Každý má svůj styl jízdy, ale asi po 15 minutách se ocitáme všichni na konci svahu.

 

Jako v pohádce

 

Odtud už jdeme po asfaltové cestě do Frenštátu pod Radhoštěm a pomalu ale jistě opouštíme hory. Ve městě nejprve zjišťujeme, že nám před patnácti minutami ujel přímý spoj do Kroměříže a tak sedáme do vytopeného motorestu a čekáme na další spoj. Když si ale chceme koupit lístek ne vlak, tak se dozvídáme, že žádný lístek nedostaneme (to nás v tu chvíli trochu dostalo), že se stala na trati nějaká nehoda a žádné vlaky nejedou. Toto tvrzení se po chvíli změní a lístky nakonec dostáváme - uff. Osobákem přijíždíme tedy do Valmezu. Zde čekáme, než pojede další osobák, když vtom najednou oznámí, že přijel 70 minut zpožděný spěšňák směr Brno. Utíkáme tedy na něho. Křeňa nastupuje ještě v pohodě, ale poslední Jura už skáče do rozjetého vlaku. Sklidíme tedy nejprve křik a lamentování od výpravčího a pak ještě od průvodčího, ale je nám to celkem fuk a jsme rádi, že se dostaneme domů co nejdřív. Celí unavení přijíždíme do Kroměříže v 16:00.