Dolomity 2004

 

 

Motto:Ferata je osud tvůj

 

Členové výpravy:	Jiří Dudák
	Pavel Králík
	Martin Křenek (Křeňa)
	Tomáš Kříž (Thomas)

v   Všechno nějak začíná

Do Dolomit bylo v plánu vycestovat už vloni, přesto naše kroky ale nakonec směřovaly do rumunských Karpat. Italské Alpy byly proto jednoznačným cílem tohoto léta. Sestava, jak už bývá zvykem, zůstala stejná, jen kromě Víti (chyběly mu ještě 3 zkoušky), kterého však vystřídal zkušenější Thomas.

Každá výprava má mít svůj cíl - pro normální smrtelníky to byla především Marmolada (3343m) a také pyramidu připomínající Piz Boe (3152m). Pro Thomase s Křeňou navíc nejtěžší černá ferata Dolomit Caesare Piazetta.

Příprava bývá rok od roku náročnější, co do peněz i času. Ve snaze nic nepodcenit někteří již s velkým časovým předstihem sháněli pro letošní výpravu nezbytný sedák, prsák, ferata set, jiní vše řešili operativně pár dnů před odjezdem J.

Po zkušenostech z předchozích let jsme se rozhodli taktéž pro stejného dopravce - olomouckého Jendu (už by si taky mohl inovovat svůj vozový park). Cena Brno - Dolomity a zpět 1600 Kč.

Ještě asi týden před vlastním odjezdem jsme se všichni sešli na Skalném v oblasti Hostýnských vrchů s cílem doladit nezbytné maličkosti a slaňováním, což pro některé bylo vůbec poprvé, vyzkoušet zakoupenou či půjčenou výbavu. Všichni přežili a tak jsme se pak všichni sešli až při odjezdu u brněnského Janáčkova divadla.

 

 

v   První den - Sobota 6.8.2004

Kroměříž - Brno - Rakousko - Itálie

Jako v loni byl možný nástup jak v Olomouci, tak v Brně. Volíme Brno. Křeňa si zajišťuje na poslední chvíli pojištění a tak přijíždí do moravské metropole už někdy zrána. My ostatní dorážíme zhruba s 2 hodinovou časovou rezervou před odjezdem, který Ck Jenda určila na 15:15. Z vlakáče jdeme podchodem do Tesca a kupujeme blbosti na cestu, zejména nezbytné pitivo. Po nákupu nás před Tescem dohání Křeňa, takže jsme komplet. Nezvykle vylidněným Brnem kráčíme k místu odjezdu - k Janáčkovu divadlu. Thomas s Jurou zřejmě ve snaze ušetřit síly chytají šalinu, my s Křeňou hrdinně kráčíme po svých a cestou stíháme jedno točený, pěkně vychlazený. Autobus přijíždí kupodivu na čas, zato je pěkně zaplněný. Bleskově nasedáme a doufáme v rychlou a bezpečnou cestu. Místo na Vídeň se však bus nasměroval na České Budějovice (prý k vůli poplatkům na rakouských dálnicích a dalším pasažérům, kteří v Městě Budvaru měli nastoupit), což sice nepotěšilo, ale co už. Dále cesta vedla přes Linec a Solnohrad.

v   Druhý den - Neděle 8. 8. 2004

Caprille (996 m) - Malga Ciapela (1449 m) - Rifugio O.Falier (2080 m) - Bivak Bianco (2702 m)

Asi v 1 v noci nás opouštějí první spolucestující, kteří vystupují někde v Rakousku. Na základě doporučení samotného Jendy (Pavla Jeníka) a po vzájemné domluvě měníme naše místo výstupu z autobusu z Cortiny d'Ampezzo na Caprille, které je jen o pár zastávek dále. V 5:15 ráno zde skutečně celí rozespalí (hlavně Pavel) opouštíme bus. Rozkoukáváme se a zjišťujeme, že nejbližší autobus ve směru Malga Ciapella jede až v 8:15. Někteří jdou cestou nejmenšího odporu a natáhnou se, jiní pozorují východ Slunce a postupné probouzení se k životu malého italského podhorského městečka. Těsně před příjezdem autobusu dostáváme radu od jednoho z Čechů, kteří s námi rovněž vystoupili a mířili stejným směrem, že lístek lze zakoupit v asi 20 metrů vzdáleném krámě. V tom už přijíždí dlouho očekávaný bus a tak to všechno jen tak tak stíháme. Za lístek platíme každý 1,5 Euro. Šťastně vystupujeme v Malga Ciapelle, fotíme se, upravujeme své krosny do pohotovostního stavu, zbavujeme se poslední zátěže a začínáme nabírat výšku. První den bývá ten nejtěžší a je to znát. Radši ani nemyslet na to, že je dnes v plánu převýšení 1400 m. Lije z nás jako z konve i přes poměrně časté ale krátké pauzy. Delší si dopřáváme a svůj žaludek plníme až u horské chaty Rif. O. Falier - 2080 m. Po celé cestě až k této chatě potkáváme běžce včetně ženských, kteří běží sice proti nám ale valí jim to dost dobře. Po pravé straně se nám naskýtá pohled na povětšinou kolmou stěnu masivu Marmolady, na který vede sedačková lanovka. Od chaty Falier pokračujeme zatraceně prudkým stoupáním k bivaku Bianko, což je cíl dnešní túry. Počasí se ale začíná kazit a postupně přibývá jak mlhy, tak i deště. Oblékáme se do teplejšího a pokračujeme v cestě. Vyčerpaní přicházíme k bivaku asi kolem půl třetí odpoledne, podle počasí by ale člověk hádal, že je mnohem víc. Těsně před bivakem narážíme na místo, které není vlivem deště a naší únavy zrovna nejbezpečnější. Bivak nacházíme prázdný a i když je konstruován tak pro 9 lidí, jsme celkem rádi, že jsme tu dneska sami. Pavlovi není nejlíp a tak hned ulehá do spacáku, ostatní plánují lokální výšlap na místní vrcholek jen tak bez báglů, ale počasí je proti. Asi po hodině déšť ustává, ale to už všichni usínají.

 

 

v   Třetí den - Pondělí 9. 8. 2004

Forc.de la Marmolada (2896 m) - P. di Penia (3343 m) - Rif. Pian dei Fiacconi (2625 m)

Někteří se probouzejí dříve a sledují východ Slunce, což je na horách a nejen na nich vždycky zážitek. Obloha se vyjasnila - to nám dodalo kuráž k dnešnímu náročnému výstupu. Jura s Pavlem dostávají bojový úkol - najít vodu, ale ačkoliv je slyšet, vidět není. Po asi pětiminutovém sestupu příkrým suťoviskem se rozhodujeme, jak dál. Jura pokračuje níž k potůčku, který je však ještě tak o 200 výškových metrů níž, Pavel uhýbá směrem do svahu a kráčím dál po ledovci. Jde to pomalu a pěkně to klouže. Po chvíli jsou už vidět kapky vody jak stékají po skále pod ledovec. Pavel se osmělil a zalezl pod převislou kru ledovce. Kupodivu tak objevil prostor připomínající jeskyni, kde se stýkal ledovec se skálou, dostatečně prostorný i na vzpřímený prostor. Byly tu tak 2 až 3 místa, kde se na skále kapičky stékaly v drobný pramének. Začíná nabírat vodu, která tu všude cáká a tak je za chvíli pěkně mokrý. Volá na Juru ať jde sem. Ve dvou to už jde rychleji, ale vinou vlastní nepozornosti nám „utíkají" 2 z našich 4 petflašek přímo pod ledovec. Vracíme se zpět k bivaku a jsme rádi alespoň zato, co máme. Vody však není dost pro všechny, a tak využíváme zásob balené vody z bivaku, na oplátku zde necháváme něco k zakousnutí. Odcházíme kolem osmé. Po cestě narážíme na pobořené stavení z války a dál se pokračuje sice suťoviskem, ale po vrstevnici. Někdy kolem deváté se blížíme k sedlu Marmolady, kde začíná naše první ferata. Všichni kromě Jury zacházejí pár metrů nad vychozenou cestu a ve skále se zbavují přebytečné zátěže svých krosen. O sto metrů dál už začíná ferata, tak nezbývá, než na sebe navléct potřebnou výstroj. Ferata je plná dlouhých žebříků, lan a dalších náročnějších úseků, zkušený Thomas se tu ale asi nudí. Na některých úsecích se ani nejistí. Na Marmoladu dorážíme kolem 13:00 zmožení a unavení, ale zato šťastní, že je pěkné počasí a my jsme to dokázali. Po tradičním focení si dopřáváme oddech a nabíráme tolik potřebné síly. Pro následný sestup volíme stejnou cestu, i když je tu ještě jedna extrémnější s nutností užít maček a cepínu, které však z nás nikdo nemá. Sestup je rychlejší, ale únava už je znát. V sedle se na chvíli rozdělujeme - Thomas s Křeňou se vrací pro ukryté věci, ostatní zůstávají a hlídají jejich krosny. Asi po 40 minutách se vrací naštěstí se vším, co jsme skalám svěřili. Po krátkém ale příkrém sestupu feratou se dostáváme na ledovec s cílem dojít k chatě Fiacconi. Zbavujeme se teď už nepotřebných ferata setů a Thomas vytahuje své teleskopky. Svah naštěstí není prudký a tak je chůze po sněhovém firnu milým zpestřením, někteří si tak trochu „zalyžovali" - Křeňa to sjel po prdeli. Pod ledovcovým polem nabíráme vodu. Cesta dál už je zase kamenitá. I když klesáme a žádné velké převýšení už nás nečeká, co chvíli zastavujeme, protože únava se čím dál tím víc hlásí o slovo. Konečně docházíme k horní stanici lanovky a tím i k chatě Fiacconi, kde se po malém váhání ubytováváme na 1 noc v ceně 10 Euro. Po „zabydlení" scházíme ještě dolů do restaurace jen tak na boso a dáváme si čaj nebo „Grande kofi". Nakonec už asi zdejší barman nevydržel pohled na naše strhané tváře a všem nám nalévá po baňce pálenky. Usínáme spánkem spravedlivých.

 

 

v   Čtvrtý den - Úterý 10. 8. 2004

Lago di Fedaia (2053 m) - Rif. Viel dal Pan (2432 m) - Passo Pordoi (2239 m)

Ráno vstáváme kolem sedmé. Po sbalení věcí a ranní hygieně si za pár Euro kupujeme něco k pití. Dnes není potřeba nikam spěchat, má to být „odpočinkový den". 6,5 Euro utrácíme za lístek na lanovku, která je pro našince nezvyklá - je maximálně pro 2 lidi a jede se v ní „na stojáka". Jízda za tu cenu určitě stála. Výstupní stanicí je Lago di Fedai, což je hezké, průzračně čisté jezero, ve kterém je ale zakázáno se koupat. Dopřáváme si menší siestu, vaříme Dobré hostince a nabíráme potřebnou vodu, jejíž pramen je asi 50m od jednoho z parkovišť, což pro některé bylo nepřekonatelné nalézt, že Thomasi? V cestě pokračujeme po mostě, který vede přes jezero a posléze se napojujeme na trasu vedoucí k chatě Viel dal Pan. Zpočátku traverzovitě stoupáme do zatravněného kopce , ale ve srovnání s předchozím výstupem je náročnost rozhodně nižší. Dostáváme se na hřeben, takže se jde více méně po vrstevnici, což nám připomnělo rumunské hory. U Viel dal Pan po delší době potkáváme Čechy (teda vlastně 2 Češky), od kterých se necháváme vyfotit. Jinak je to tu celkem moderně vybavená chata, možná až moc. Vrstevnice nás dovádí až do sedla Passo Pordoi, od kterého to není daleko k německému památníku z 1. a 2. světové války, jehož návštěvu jsme si samozřejmě nemohli nechat ujít, i když je trochu mimo plánovanou cestu. Blíží se večer a tak rozmýšlíme, kde hlavu složit. Možnosti byly hned 3: kemp, penzion, stan. Marné čekání na autobus a přemrštěné ceny zdejších hotýlků rozhodly za nás. Po občerstvení v restauraci naproti zastávce rychlým tempem stoupáme do kopce po cestě na Piz Boe ve snaze najít vhodné místo pro stanování. Po chvíli potkáváme skupinku Čechů, kterým je hned jasné, co máme v úmyslu. Díky Jurovi nalézáme místo, kam není ani moc vidět. Rychle stavíme stany, protože začíná padat hustá mlha. Pavel si ještě vyšel pro vodu k asi 200 metrů vzdálené skále. Další den máme v plánu se rozdělit: Thomas s Křeňou půjdou jižní černou feratou Cesare Piazetta na Piz Boe, odtud zpět po turistické cestě do Passo Pordoi a následně autobusem do Arraby. Pavel s Jurou po turistické cestě na Piz Boe, odtud pěšky až do Arraby.

 

 

v   Pátý den - Středa 11. 8. 2004

Piz Boé (3152 m) - Le Ponte (2779 m) - Rif. Franz Kostner (2550 m) - Arraba (1605 m)

Jak se předchozí večer řeklo, tak se taky stalo. I když skupina „A" vyrazila asi o hodinku dříve před rozvážnější skupinou „B", na 2. nejvyšším vrcholku to bylo právě naopak. Pavel s Jurou tam dorazili už v 11:30 za doprovodu husté mlhy. Turistická cesta „pro důchodce" sice nebyla nebezpečná, ale kopec to byl pěknej. Thomas s Křeňou si zase pochvalovali via feratu, takže spokojenost na obou stranách. Bylo tady plno černých ptáků, kteří očividně žili z turistického ruchu. V přítomné restauraci se platilo i za vstup, pokud si člověk nic neobjednal, ale zajímavější byla volně přístupná dřevěná kadibudka. Strávili jsme tady asi necelé 2 hodinky a pak vyrazil každý po svém.

 

Skupina „B":

Pokračovala klesáním k vrcholu Le Ponte, který byl už níž než Piz Boé a dál k chatě Franz Kostner. Po cestě ještě stihli ze 3 metrů vyfotit neskonale krotké kamzíky, kteří jako by pro turisty pózovali. Pak už jen samé klesání a klesání dobrých 1500 m až do města Arraby, kde jsme bez větších problémů potkali skupinu „A" na zastávce. Dokupujeme pečivo v místní pekárně (veka za necelé Euro) a vyrážíme za autokemp do lesa, kde stavíme stany.

 

Skupina „A":

Thomas nařídil budík na 4:55 s tím, že zkontroluje počasí, a pokud bude přijatelné, vzbudí Křeňu. Tak ve stanovený čas zazvonil mobil a Tomášek vykoukl ze stanu a hlásí polojasno až oblačno. Byla ještě celkem tma, tak se rozhodl, že nám dá ještě půl hodiny sladkého spánku. Po tomto zjištění to Křeňa okamžitě zase zalomil.

5:30 - počasí se nezměnilo, ale Thomas už nekompromisně velí vstát, a tak rychle snídáme, balíme ještě mokrý stan, loučíme se s již probuzeným Jurou, jdeme schovat stan a všechny ostatní postradatelné věci mezi blízké skály.

Thomas nachází vhodné místo asi po pěti minutách, a tak kolem půl sedmé vyrážíme směrem na cestu a dále k Německému válečnému pomníku. Cestou téměř nikoho nevidíme - všichni ještě spí, tak jim Křeňa trošku závidí. U pomníku začíná stezka vzhůru. Míjíme cedulku v italštině, němčině a angličtině, že cesta je náročná, vhodná pouze pro zkušené(tedy pro nás), jsou potřeba jistící pomůcky. Podle zřejmě mylného údaje cesta začíná v necelých 2000 m.n.m. V Paso Podoi je uvedeno 2239 m, ale dvě stě metrů jsme rozhodně nesestoupili.

První lavici Piz Boe - 400 výškových metrů - zdoláváme ve výborném čase asi jedné hodiny a napojujeme se na první diagonální cestu kolem masivu. Po krátkém odpočinku podle mapy vyrážíme přímo vzhůru po poněkud divné značce. Nalézáme dvě možné cesty. První trhlinou přímou vzhůru. V trhlině je zbytek ledovce a hodě vlhko. Druhá možnost je podle nás spára ve stěně této průrvy. Bohužel ani jedna cesta není nijak lehká a už vůbec ne jištěná. Hodinu se marně pokoušíme najít cestu. Mezi tím kolem nás prochází několik turistů po diagonální cestě. Thomas hlásí poslední pokus a Křeňa už skoro rezignuje na to, že feratu najdeme. Jde se ještě podívat, kam to všichni chodí, a na stěně zahlédne postavu. Hurá, mám ji!. O dobrých dvě stě metrů jinde, ale je tady. Rychle přebíháme pod hledanou cestu a Křeni se zmocňuje děs. Přímo z chodníku kolem stěny se zvedá kolmo vzhůru lano, bez jakýchkoliv dalších viditelných opor. Oblékáme si feratové jištění. Zatím přichází postarší Rakušanka, nasadí přilbu a vyhopsne na feratu. Zůstáváme stát jako opaření. To si dělá srandu! No nic, my se přece jenom jistit budeme.

Křeňa vyráží jako první a ruce se mu při přecvakávání karabin opravdu klepou. Je zataženo, fouká vítr a místy i mrholí. Postupujeme pomalu vzhůru velmi vzdušnou feratou a postupně pouštíme asi pět dalších lezců. Dorážíme k visutému mostu. Je to jenom pár lan natažených přes propast s kolmými železy po asi půl metru. Fotíme se a honem dál. Podle průvodce, kterému už důvěřujeme jen v tom, že je cesta těžká, nás má čekat nezajištěný lezecký úsek. Ten se nekoná, asi v poslední době dodělali jištění. Ještě že tak. Po hodině a půl lezení feraty se cesta spojuje s jinou a společně míří v serpentinách k vrcholu, kam dorážíme kolem půl jedné. K našemu velkému překvapení zde nalézáme Jirku s Pavlem, kteří zde na nás čekají.

Po krátkém posilnění vyrážíme dolů, cestou, kterou šli kluci nahoru. A oni vyráží přes kopec do Arraby. Zjišťujeme že i tato cesta je místy jištěna řetězy, ale ty jsou zde jen pro srandu „Králíkům". Na hřebeni potkáváme zástupy turistů, některé dokonce se psy. Po necelé hodině dorážíme k lanovce a sestupujeme po suťovisku dolů pro věci. Thomas se rozhodne pro jeho oblíbenou cestu přímo k cíli, to znamená přes skály. Křeňa jde radši po cestě. Místy zahlédne Thomase jak se vyhoupne na kámen a zase zmizí. Nakonec ke schovaným věcem doráží chvíli před Křeňou. Přebalují a vyráží na autobus do Arraby. Má jet až za hodinu a půl, tak se pokouší stopovat. Během dvaceti minut se objevuje autobus jedoucí jejich směrem, který asi zapomněli dát do jízdního řádu, tak nastupují a spokojeně sjíždí do údolí. Do Arraby doráží o půl čtvrté. Na zastávce rozbíjí tábor a svačí. Thomas hlídá věci a Křeňa jde na obhlídku okolí. Objevuje obchod, vodu a les. Vše, co potřebujeme k přežití.

 

 

v   Šestý den - Čtvrtek - 12. 8. 2004

Arraba - tur. cesta do Passa di Falzarega (2105 m)

Skupina „B":

V noci pršelo, a tak máme mokré stany. Po cestě zpět do jen pár set metrů vzdálené Arabby nabíráme u autokempu vodu, ta je však po nočním dešti zkalená, tak používáme Thomasův filtr. Přicházíme k autobusové zastávce a naivně doufáme, že něco pojede naším směrem. Čekáme, čekáme a ono nic. Tak alespoň doplňujeme zásoby pečiva v teď už známé pekárně. Po poradě se opět rozdělujeme na 2 skupiny. Thomas s Křeňou volí stopování s cílem dorazit do 21 km vzdáleného Falzarega, Pavel s Jurou tam míní dojít po vlastních po turistické cestě. Pro posledně jmenované to měl být odpočinkový den, což jak se později ukázalo, nebylo úplně pravda. Už po pár kilometrech vyšlo najevo, že mapa si s realitou nějak nerozumí. To nás trošku dostalo, protože musíme mnohokrát cestu operativně měnit. Zvlášť v jedné fázi jsme zastavovali doslova každých 20 metrů. Ještě, že jsme neměli pevně stanovený cíl. Postupně se dostáváme k hotelu La Viza, Inziá a Prelonge, odkud už pokračujeme po vrstevnici až docházíme k praménku vody, který jsme cestou ne a ne potkat. Zdejší prostředí se nám tak zamlouvá, že ač ještě zbývá trochu času na cestu, zůstáváme zde a stavíme stan po dlouhé době na rovném zatravněném místě.

 

Skupina „A":

Křeňa s Tomášem jdou podél silnice za město najít místo ke stopu. Silnice je dost úzká, a tak nalézají vhodné místo až po čtvrthodině. Většina aut nás míjí bez povšimnutí. Někteří ukazují že jedou pouze kousek za město, no prostě klasika. Asi po další čtvrthodině nám zastavuje nějaký Ital, zřejmě poslíček. Neumí skoro vůbec řeči, ale přesto si s ním Křeňa vcelku dobře pokecá. Po chvíli zastavujeme u motorestu a Ital odbíhá dovnitř s tím, že se za chvíli vrátí. Nevěřícně koukáme na klíčky v zapalování. No holt jsme na západě... Tato situace se opakuje ještě jednou. Silnice se vine po prudkých stráních Dolomit v celkem slušné výšce nad údolím. Kocháme se krajinou a občas prohodíme pár vět s Italem. Vyhazuje nás asi v půli cesty protože odbočuje z našeho směru. Naštěstí se tady silnice rozšiřuje, takže rovnou stopujeme dál. Většina aut jede ve směru našeho Itala. Kolem nás jezdí hlavně cyklisti. Křeňa neví, jak se to Thomasovi podařilo, on sám to asi taky netuší, ale asi po 10 minutách nám zastavuje Toyota Celica - stříbrný sporťák s podvozkem asi 20 čísel nad silnicí. Vsoukáme se dovnitř a už si to valíme serpentinami vzhůru. Míjíme cyklisty, nás předjíždí motorky - šílenci. Druhý Ital sice umí anglicky, ale nechce se mu moc mluvit. Poslouchá R.E.M. a hulí. Vyhazuje nás tři kilometry pod Falzaregem. Ještě zkoušíme čtvrt hodiny stopovat, je to sice kousek, ale dost do kopce. Nikdo nám nestaví, a tak vyrážíme pěšky. Cestou potkáváme potůček a tak Křeňa prosazuje pauzu na osvěžení. Máchá si unavené nohy a svačíme. Cesta několikrát křižuje silnici. Na Falzaregu jsme asi v poledne.

Dáváme si další pauzu a plánujeme cestu. Výstup lanovkou zavrhujeme po zjištění že stojí i s bágly asi 15 Euro. Takže pěšky. Thomas ještě odhazuje lano, aby odlehčil batoh a vyrážíme. Cesta připomíná dálnici. Odbočujeme na nějaký válečný bunkr - Spitzstein. Původně se nám moc nechce, ale je to úžasný. Prolézáme si vykutané jeskyně a prohlížíme jakési hradby. Je to krása. Při cestě zpátky si na cestu zkoušíme fikaně najít zkratku. Jak už to tak bývá, zjišťujeme, že jdeme úplně špatně, takže stoupáme přímo vzhůru na cestu. Když se tam Křeňa dostává, je úplně vyplivlej. Dáváme pauzu u potůčku a doplňujeme si zásoby vody. Pochodujeme dále do sedla a plánujeme, že přespíme ve válečném tunelu. V průvodci je popsán přitažlivě. Ptáme se nějaké rodinky na cestu k tunelu a ta nás posílá k jeskyni, snad je to ono. Je. Odbočka po suťovisku je dobře značená a cesta schůdná. V průvodci píší, že tunel je z první světové, má být 800 m dlouhý a za ním začíná ferata na Tofanu di Rozes. No pravda je taková , že tunel je asi 800 m dlouhý, ale překonává převýšení minimálně 300 m. Ferata začíná už před ním a pokračuje po celé jeho délce. Je tam tma a vlhko, takže ze spaní nic nebude. Stoupáme s čelovkami úzkými chodbami a batohy drhneme o stop. Nakonec batohy necháváme v jedné zatáčce a dál pokračujeme bez nich. Tunel vystupuje několikrát ven a poskytuje krásné výhledy. Na jeho konci pokračuje ferata do stěny, ale nemáme vybavení ani chuť pokračovat, takže zpátky. Nechápeme, jak jsme po kluzké kamenité podlaze mohli tak lehce vyběhnout nahoru, dolů to jde ztěžka. Několikrát se Křeňa praští do hlavy.

Dole se rozhodujeme, že budeme pokračovat k Rif. Giussany. Cestou potkáváme Spárkyho (našeho bývalého průvodce ze Slovinska) s partou Čechů. Na chatě jsme kolem šesté. Noc stojí asi 16 Euro. No, po cestě jsme viděli rozpadlé baráky z války, ty jsou zadarmo. Dáváme si ještě v chatě malé občerstvení a kolem sedmé jdeme stavět stan. Snáší se mlha, takže doufáme, že nás nikdo neuvidí. Vaříme večeři a jdeme spát.

 

 

v   Sedmý den - Pátek - 13. 8. 2004

Passo di Valparola (2168 m) - Passo di Falzarego (2105 m) - Rif. Giussani (2542 m)

Skupina „B":

Celou noc pršelo a déšť vydržel až do rána. Proto se náš odchod odložil až na desátou hodinu, což některým bylo proti srsti, jiným vůbec ne. Po dešti se ale krásně vyjasnilo a vzduch přímo voněl čistotou. Pohled do údolí podnámi, který nezkresloval žádný opar, byl taky úchvatný. Po sbalení stanu a ranní hygieně jsme začali šlapat do sedla Falzarego s cílem najít Křeňu s Thomasem. Po chvíli jsme narazili na dotěrné kravky, kterým se moc líbily naše věci a zanedlouho jsme dorazili do sedla Valparola, kte jsme pojedli část vlastních zásob. Je zde možnost navštívit vojenský památník, ale z časových a finančních důvodů jsme pokračovali dál v naší cestě. Z Valparoly k Falzaregu vede asfaltová silnice, tak jsme ji sice neradi, ale přesto využili. Po trase jsme narazili na 2 Čechy, kteří sem přijeli lozit. Mezitím přišla zpráva od Thomase, že máme dorazit až k chatě Giussani. Naše mapa ale končila Falzaregem, a tak jsme si museli potřebnou část mapy obkreslit na papír. Teď už nás čekalo jen stoupání a to napřed do sedla Travenánzes, od kterého jsme sestoupili k sedlu Col dei Bos. Zbývalo obejít Toffanu di Roces (3225 m) až jsme se celí vyčerpaní dostali k opuštěné chatě Cantore (kousek od chaty Giussani). Tu jsme konečně potkali Thomase i Křeňu, kteří dnes udělali právě zmíněmou Toffanu di Roces. Noclech byl neobvyklý - stany jsme umístili do trosek domu z 2. světové války.

 

Skupina „A":

Vstáváme kolem sedmé, balíme stan, snídáme a vyrážíme na Tofanu di Rozes. Cesta je opravu zajímavá. Po počátečním úseku přechází do suťoviska a značení mizí. Všude jsou cestičky. Vybíráme si a urputně hledáme značku, nebo alespoň mužika. Kdo něco vidí, vyhrává. Postupně se po úsecích dostáváme na hřeben, kde cesta přechází na druhou stranu a už je jenom jedna (díky Bohu). Na vrcholu jsem chvíli po poledni. Je opět zataženo. Jenom občasná díra v mracích nás nechá pokochat se nádhernou vyhlídkou. Na vrcholu je vrcholová kniha, kde nás Křeňa zvěčnil a sbíháme dolů k chatě, kde máme sraz s klukama. Za námi se vydávávají dva Italové v domnění, že známe cestu. Jenže se opakuje situace z výstupu a dolů jdeme opět cesta necesta, takže se Taloši po chvíli odpojují a hledají si vlastní cestu (asi proto tu žádná cesta není). K chatě dorážíme kolem třetí. Je brzo, tak hledáme místo, kde budeme dnes spát. V původním baráčku bylo místo jen na jeden stan. Našli jsme větší baráček, jsou v něm zbytky sněhu a bordel. Takže uklízíme a připravujeme místo na stany. Máme stále dost času, takže se Thomas rozhoduje, že se vyspí, a já se opaluji. Kolem šesté odcházíme do chaty a čekáme na kluky uvnitř. Po sedmé už nás to nebaví a taky začínáme chytat lišu z vína, kterým si zkracujeme čekání a jdeme na naše místečko. Na cestě pod námi vidím batoh a mezi baráčky postavu. Zjišťujeme, že postava je Pavel a batoh Jirkův. Takže opět náhoda jako kráva….

 

v   Osmý den - Sobota - 14. 8. 2004

Toffana di Mezzo (3244 m) - Rif. Ra Valtes (2470 m) - bivak 1621 m

Tuto noc jsme všichni spali v nejvyšší nadmořské výšce, čemuž odpovídalo i ráno - pěkná zima, i když obloha byla jasná. Pomalu se balíme a celí ztuhlí ještě zapadáme do pár desítek metrů vzálené chaty Giussani a dáváme si čaj. Dnešní den je pro nás v podstatě poslední, kdy se dá něco podniknout, a i když jsme toho zvládli díky příznivému počasí hodně, zlákala nás ještě Toffana di Mezzo. Volíme cestu pro experty (zde běžná cesta), která jak se ukázalo nebyla ta správná. Šlo o suťovisko kte byl člověk nucen jít místy po čtyřech, aby nesjel s celou svou parádou až dolů. Došli jsme tak do dvou třetin a pak byl vyslán Jura (bez batohu), aby zjistil, jestli má cenu pokračovat. Po pár minutách se nám ztratil z dohledu a neodpovídal ani na naše volání, což nevypadalo zrovna nejlíp. Nakonec se ale objevil se zprávou, že dál to bez horolezecké výbavy nepůjde. Nezbylo nic než sestoupit těžce nabytou výšku a dát se druhou cestou. Narazili jsme na další siťovisko, které si s tím předchozím nezadalo, naštěstí aspoň nebylo tak dlouhé. Teď nás čekala ferata. Začátek byl v pohodě, zvládali všichni, ale obtížnost se postupně zvyšovala. Železná lana na některých úsecích chyběla, a tak jsme se museli plazit po skále. V tom se červené kolečko značící feratu změnilo v černé - to už něčím zavánělo. Přibyly žebříky, nejištěné úseky, převisy i kolmé stěny s hřeby pro nohy. Největší lahůdkou však byla vzdušná část feraty, která následovala v zápětí. Šlo o kolmou stěnu jištěnou železným lanem a minimálním stupem pro nohy. Aby člověk tento úsek přešel bylo nutné důvěřovat feratě a pořádně se zaklonit do volného prostoru. I když tento ne zas tak dlouhý úsek nakonec všichni zvládli, Pavel s Jurou už toho v té chvíli měli plné zuby a tak v malém sedle, které následovalo, kde byla možnost sejít s feraty jí využili. Křeňa a hlavně Thomas byli ve svěm živlu. Ti pokračovali teď už ne tak obtížnou, ale pořád nebezpečnou cestou na pár set metrů vzdálený vrchol Toffany. Odtud z nedostatku času sjíždějí dolů lanovkou a v prostřední stanici potkávají zbytek výpravy. U přilehlé restaurace a chaty Ra Valles doplňujeme zásoby vody i toaletního papíru a dál pokračujeme po vlastních, i když lze využít další lanovku. Ono přímo na Toffanu di Mezzo se lze dostat až údolí lanovkou, ale to není ono. I když byla od chaty Cortina ď Ampezzo jako na dlani, cestou po značce je to k ní ješte pěkný kus. Došli jsme až tak na 2 Km od Cortiny, kde se podařilo najít pěkné místo pro stany. Večeříme a uléháme - byl to náročný den.

 

 

v   Devátý den - Neděle - 15. 8. 2004

Cortina d´Ampezzo (1260 m) - Rakousko - ČR

Ráno, jak už to tak bývá, nebylo vůbec kam spěchat. Během čekání, než nám oschnou naše rosou pokryté stany se stihli všichni bez problémů a v klidu najíst I sbalit svoje saky paky. Nakonec nezbylo, i přes blankytně modrou oblohu, sejít posledních pár stovek výškových metrů do Cortiny. Po cestě jsme se ještě stihli osvěžit v horské bystřině a zároveň si přeprat pár dokonale propocených částí naší výbavy. Do Cortiny už to odtud nebylo daleko. Ve městě jsme nejdřív našli autobusové (bývalé vlakové) nádraží, ze kterého byl naplánován odjezd. Času bylo poměrně dost a tak došlo na prohlídku města, zatímco se Thomas obětoval a počkal u našich batohů na nádraží. Cortina je vcelku hezké turistické městečko s kostelem, školou, sportovním centrem, ale hlavně je plná restaurací a taveren. Podařilo se nám konečně objevit i normální samošku. Samozřejmě jsme do ní hned zapadli a krom pečiva se rozhodovali, jestli koupit do autobusu nebo na doma 5l vína ve skle, které nebylo drahé, ale odložili jsme to s tím, že sem zajdem po obědě, to už však měli zavřeno. Holt kdo zaváhá, nepije. Ve 12 byl sraz u jedné z pizzerií nedaleko nádraží, kterou jsme si společne vyhlédli. Všichni objednáváme pizzu (zhruba po 7 eurech jedna) s vínem. Donesli nám i džbánek s vodou, což jsme jaksi nepochopili, ale nakonec jsme si i s ní poradili. Zbylý čas jsme strávili posledním průzkumem města a pak hlavně na samotném nádraží. Jenda přijel na čas, tak se bez zbytečných prodlev rychle nastoupilo a jelo domů. Cesta zpět byla příjemnější než cesta tam, byla taky asi o půl druhé hodinky kratší (na hranicích se teď vůbec nečekalo). Dobře jsme dojeli asi ve 4 ráno až k brněnské Zvonařce, kde nás Jenda vysadil a pokračoval dál do Olomouce.

Thomas se hned po vystoupení z autobusu odpojil s tím, že potřebuje zajít do studovny na net (jó MU jede nonstop). Rozloučení nás ostatních, jak už velí tradice, proběhlo u sklenice českého piva na Padowci.

 

 

KONEC