Motto:  Přežít, prožít, vrátit se!

Členové výpravy:  Jiří Dudák
Pavel Králík
Martin Křenek (Křeňa)
Vítězslav Mizera

 

Původně bylo sice naplánováno jet do Dolomit a zdolat Marmoladu (3342m), ale vzhledem ke studijním povinnostem zkušeného horala Thomase (anatomie je mrcha), který byl kmenovým účastníkem našich minulých výprav (Slovensko, Slovinsko) jsme posunuli tuto metu a zaměřili se na jinou - Jižní Karpaty-pohoří Fagaraš - Rumunsko. Záměrem bylo jet v hojnějším počtu oproti dřívějším cestám vzhledem k historkám, které o Rumunsku kolují (o tom více později). Nespočetněkrát jsme se scházeli u pěnivého moku a domlouvali se jak na Rumunsko (samozřejmě kromě debat o nesmrtelnosti chrousta). V průběhu roku 2003 se vykrystalizovala pětice odvážlivců, z které nakonec vypadl Karel, rovněž studijní povinnosti (VUT). Cíl už byl, zbývalo zvolit způsob dopravy. Vybrali jsme si cestovku CK Jenda, která v podstatě zorganizuje vlastní přepravu, vysadí vás v nějakém větším městě v blízkosti hranic dané země a pak už vás nechá vlastnímu osudu. Záleží jen na vás, zda s ní pojedete i zpět, nebo pro návrat do vlasti použijete odlišný způsob. Výhody i nevýhody jsou zřejmé: je to vcelku levné, ale když už tam jste tak za vás nikdo nic nevyřídí. My jsme na konec zvolili pouze cestu do Rumunska, protože zpět se Jenda vracel až 6.9.2003, což pro většinu z nás bylo nepřijatelné. Cena: Tam i zpět za 1500Kč (asi po 6 měsících nám každému CK Jenda vrátila storno poplatek za neúčast na zpáteční cestě ve výši 240,- Kč na osobu), Pavel to však vychytal - objednávka teprve 2 dny před odjezdem za 600 Kč. Zpět jsme chtěli jet vlakem (rychlík Pannonia - jede z Bukurešti až do Brna a Prahy), ale potom, co Jirka zjistil cenu (něco kolem 2900 Kč +- aktuální kurz Kč / Lei) nás (nebo aspoň mě) nějak přešla chuť. Doslova za pět minut dvanáct se Křeňovi podařilo úspěšně zkontaktovat brněnskou Alpinu, se kterou jsme už měli své zkušenosti z loňska (Julské Alpy - Slovinsko) a zajistit nám tak odvoz zpět za 1200 korun českých. Znám lidi, kteří domů docestovali i stopem, ale nato asi nemám žaludek. Někteří z nás měli před odjezdem "menší" problémy doma (mluvím za sebe)-viz.historky o Rumunsku, ale vše je řešitelné.

 

Kroměříž - Olomouc - Brno - Slovensko - Maďarsko

Nastupování v Olomouci.

Nastupování v Olomouci.

Odjezd byl naplánován na 15:45 z Olomouce a 17:00 z Brna. Jirka si prý musel vyřídit nějaké neodkladné záležitosti v Brně, proto se trhl od ostatních, kteří za nástupní místo zvolili Olomouc. Protože člověk míní a život mění tak i Víťa odjížděl nakonec z Brna, protože si doma zapomněl jízdenku, musel se vrátit a tak mu ujel přípoj do Olomouce. Pavel a Křeňa na určené místo nástupu (mezi klubem Sidia a Albertem) dorazili s dostatečnou rezervou, tož si zašli na jedno. Autobus přijel celkem na čas a k našemu překvapení do něj s námi nastupovalo málo lidí. Na dálnici u Vyškova jsme se dostali do zácpy, na jejíž překonání jsme vyplýtvali 1,5 hodiny čistého času a část z našich tekutin na cestu. Zhruba v 18:30 k nám v Brně přistoupili Víťa a Jirka. Během zbytku dne jsme stihli projet Slovenskem a maďarské nížiny nás uvítaly typickým biologickým zápachem.

 

Maďarsko - Rumunsko - Oradea - Cluj Napoca - Sibiu - Turnu Rosu

Cesta fakt nic moc, asi jako každým autobusem. Na rumunské hranice jsme dojeli asi v 4:30 VELČ. Těsně za hraničním přechodem jsme však tvrdli další 1,5 hodiny a dodnes nevíme proč… Do místa, kde nás Jenda hodlal vysadit - Oradei - jsme dorazili zhruba v 7:00 místního času. Křeňa zřejmě chtěl zažít dobrodružství s místními karabiniéry a proto si v autobuse nezapomněl nechat svůj pas. Pavel však o podobné zážitky příliš nestál a tak mu ho sprostě na poslední chvíli schoval u sebe. Ani nám nezabralo příliš času a našli jsme první směnárnu. Po kratším váhání zda proměnit tvrdou evropskou měnu právě zde jsme se rozhodli tak učinit, stejně jako většina spolucestujících z autobusu.
Důvěru jme svěřili Křeňovi, který od každého dostal po 40?, přičemž kurz byl 36700Lei / 1?. Než se však Křeňa dostal na řadu, už byl méně výhodný a to 36 500Lei / 1?. Tomu říkám dynamický vztah nabídky a poptávky. Každý rázem získal něco přes 1 400 000 Lei a tak z nás byli milionáři!

Jsme milionáři.

Jsme milionáři.

Nádraží bylo naštěstí hned naproti. Na základě spoje vyhledaného ještě v ČR (Idosem) kupujeme jízdenky do Sibiu. Jsou levné - trasa dlouhá kolem 300 Km přijde při cestě osobním vlakem v přepočtu asi na 130 Kč. Ale pozor: cestujete - li akcelerátem nebo rapidem, platíte další příplatky (místenka), které ve srovnání s cenou osobáků nejsou zrovna malé. Během cesty vlak nabral asi 45 min zpoždění a tak nám ujel další spoj. Nicméně jsme se ve vlaku "seznámili" s docela obstojně vypadající Rumunkou, která svou bleskovou reakcí zabránila pádu báglu na moji maličkost (Díky Eržiko, nebo jak se jmenuješ!).
Vystupujeme v Cluj Napoca a potkáváme 4-člennou skupinku Čechů z Prahy (jeden z nich prý studuje 2 Vš - biomedicínské inženýrství). Kupujeme si příplatek na rapid (rychlík) a vyrážíme směr Sibiu (větší město asi 20Km od západního hřebene Fagaraše). Zde jsme hned před nádražím atakováni neodbytným taxikářem, s nímž později zažijeme menší dobrodružství. Nejdřív ale vyrážíme na pivo - Ursus (14 000 Lei). V hospodě diskutujeme nad naší další cestou - jet vlakem nebo taxíkem? Jelikož je už pokročilý čas, tak volíme druhou variantu. Usmlouváváme cenu na 300 000 Lei (původně chtěl 10?), což je, jak se později ukáže, pořád nehorázně vysoká cena. Naším cílem je Turnu Rosu. Taxikář po cestě žvatlal cosi o Čaučeskovi - asi zarytý komunista. Co čert nechtěl staví nás po cestě místní policie. Bere si od nás pasy a lámanou němčinou chce sdělit za kolik nás onen dobrák veze do místa vzdáleného pouhých 25 Km. Když slyší 300 000 (dle tarifu to mělo být jen 100 000), tak mu napaří pokutu, která se mi ale nezdá vůbec vysoká - 700 000. Rozčilený vlastník taxíku se s nimi chvíli hádá a po příchodu afektivně strhává ceduli taxi ze své staré Dacie a hází ji na prorezavělou podlahu (my stále sedíme v autě). Následná jízda alá Need for speed však pro nás naštěstí končí dobře. Vystupujeme a raději platíme předem dohodnutých 300000.

Je libo rumunské taxi?

Je libo rumunské taxi?

Je něco před osmou večerní a tak nám zbývá necelá hodina času než bude tma. Stoupáme pozvolna vesnicí vzhůru a budíme pozornost u domorodců. Historka: Pár známých do Rumunska jelo asi 2 léta před námi. Taky dorazili do vesnice k večeru a noclehovali prý asi 4 Km za ní. V noci na ně místní uspořádali loupežné nájezdy a jen díky bdělosti jednoho z nich, který vzbudil ostatní to ustáli. Chceme se dostat co nejdál za vsi a tak nasazujeme tempo až z nás doslova leje (bágly jsou na začátku vždycky nejtěžší). Zhruba v 9 večer přiházíme ke klášteru a u něj nacházíme tur. odpočívadlo (2 stoly, 4 lavice, střecha), ve kterém jsme to dnes zapíchli. Bágly jsme si dali mezi sebe a pro jistotu je ještě svázali, aby to zloději neměli tak lehké. Přiznám se, že jsem spal ve spacáku s plynovkou v ruce. Jó, byl to náročnej den!

 

Budislavu (2343m) - lac Avrig

Probudili jsme se v pořádku, bez ztrát, ale zato nás Pavel překvapil svou touhou po spánku a pomalou přípravou k odchodu - tudíž jsme vycházeli kolem 10:00 (a co - nejsem přece kamzík). Počasí se zdálo být v pořádku a tak jsme mu tu časovou ztrátu odpustili (no proto). První kilometry jsme stoupali lesem, který klasicky přecházel v kosodřevinu (nebyla moc hustá), až v travnaté planiny. Víťa s Pavlem trochu zaostávají (první dny na horách mám pocit, že musím dostat infarkt), to se ale časem srovná. Na prvním výše položeném kopečku nám Křeňa chvíli tvrdil, že odtud vidí Oradeu (odsud vzdáleno asi 300 Km). Potkáváme zde skupinku Čechů, kteří šli Fagaraš v opačném směru, než my a jsou teď už na konci. Ptáme se, jak to bude s vodou a dostáváme odpověď, že si jí užijeme habaděj. Celý Fagaraš prý přešli za 4 dny (to radši neměl Jirka ani slyšet). Vyrážíme dál a doslova po pár krocích potkáváme prvního baču s "hodnýma pejskama", které rázem krotí po zaplacení "mýta" - 3 cigarety (přece jsou kuřáci k něčemu dobří). Dále už ale musíme šetřit, Víťa už má poslední krabičku. Další pastevci už dostávají jen po kusovce.
Objevujeme malebné místo s pramínkem vody, kde doplňujeme naše tenčící se zásoby a moře borůvčí. Po chvíli chůze zjišťujeme, že asi bloudíme a tak než se vyšplháme zpátky a najdeme značku, ztrácíme asi 1,5 hodiny času (Shit značení). Dalšímu bačovi dává Víťa svůj zapalovač (chudák, nic mu nezbude…) a klidně kráčíme na vrchol Budislavu (2343m) - hezký travnatý kopeček.

Pozdní odpoledne na Budislavuj.

Pozdní odpoledne na Budislavuj.

Po kratší pauze scházíme k jezeru Avrig (lac Avrig), kde pro dnešek zakempujeme. Křeňa ještě stihne hodit tyčku na dobrou noc a jde se spát.
Jinak je to tu pěknej svinčík - samý prázdný plechovky a konzervy a to jak na souši tak přímo v jezeru. KUDLA LIDI, NEBUĎTE PRASATA!

 

Lac Avrig - Garbova - Scara - Serbota - Negoiu - lac Caltun

Naštěstí ráno nepršelo a tak se můžeme v klidu vypravit a vycházíme asi o půl hodiny dříve, než včera. Křeňovi už je taky líp. Cesta pokračuje chvíli nahoru a chvíli dolů, jako by to byla nějaká sinusovka. Postupně zdoláváme vrcholy Garbova (2188m), Scara (2306m) a Serbota (2331m). Zde občerstvení a delší pauza jen oddálila obavy z dalšího postupu. Podle deníků předchozích výprav by měla následovat jakási SHIT cesta, no uvidíme. A doopravdy: Tak jak se u nás odstěhoval Hliník do Humpolce, tak asi železo (o řetězech nemluvě) emigrovalo snad ze strachu před drákulou jinam. Opravdu cesta s 20kg krosnou na zádech suťoviskem či skalní traverzou, kde není čeho se pořádně přichytit, nepatří zrovna k mým nejoblíbenějším.

Hard, very hard, shit...

Hard, very hard, shit...

Aspoň že počasí jsme měli super. Na druhou stranu to byl úsek, který člověku utkví v paměti a někteří z něj byli i nadšeni (Křeňa). To už výstup na druhou nejvyšší horu Rumunska Negoiu (2535 m) byl více v poklidu, i když Víťa jej přejmenoval na "Nedojdu". Až na samém vrcholku jsme si uvědomili, jak je pohoří Fagaraš rozlehlé a náročné. Chvíli jsme se kochali krásou okolních pohoří i údolí a pak se vydali na sestup k jezeru Caltun, které se mělo stát dalším místem pro stavění našich stanů. Zbývalo zdolat sice krátký (délka asi 250m, převýšení tak 150m), ale o to obtížnější komínový sestup skalami, který je na rozdíl od dříve popsané cesty celý jištěn řetězy, takže celkem pohoda. U jezera Caltun nastal menší problém s hledáním rovného místa pro stan (bylo tam vcelku hodně lidí) a navíc nás čekala větrná noc, ale beskyd je beskyd.

 

Lac Caltun - Laita - lac Balea - lac Capri -lac Podu Giurgiului

Tento den byl pro mne tak trochu slavnostní, neb jsem se před x lety přestal chodit po houbách. Kolem deváté hodiny jsme pokračovali dál po hřebeni a to výstupem na horu Laita (2397m), kde jsme se posléze rozdělili. Jirka šel po hřebeni dál a zbytek výpravy sestoupil k jezeru Balea.

Lac Balea ve své kráse.

Lac Balea ve své kráse.

V místní, celkem útulné, restauraci jsme si objednali nezbytné pivečko a místní specialitu jménem Manalinga. Netušili jsme ale, co si pod tímto názvem máme představit, a tak jsme si pro sichr objednali i hranolky. Z oné Manalingy se vyklubala jakási kukuřičná kaše s polevou ala halušky + sýr, ale jíst se to dalo a nebylo to vůbec špatné (jen si o nás asi mysleli, že jsme barbaři, když si k tomu dáváme hranolky - ale zkuste se domluvit, když neumíte rumunsky a oni zase nevládnou žádným světovým jazykem). Zdrželi jsme se tam něco přes hodinku a pak se vydali příkrou stezkou k jezeru Capri, kde jak jsme doufali na nás bude čekat Jirka. Jinak okolí lac Balea je celkem pěkné místo s 2 hotýlky, menším tržištěm, lanovkou a tunelem, který vede skrz horu (TRANSFAGARAŠSKÁ SILNICE). U nádherného jezera Capri už to většina z nás chtěla zapíchnout, ale nadržený Jura přemlouval a přemlouval, až se šlo dál směr lac Giurgiului. Celkem náročná cesta - často jen samá skála a chyběly řetězy. Ke konci už jsme byli hodně unavení a jezero jako by před námi utíkalo - když už jsme mysleli, že bude za dalším hřebenem, ono nikde. Nakonec jsme ale všichni někdy před osmou dorazili a utábořili se.

 

Lac Giurgiului - Moldovenau

Jelikož jsme včera zdolali více náročných cílů, tak jsme si trochu pospali (no to jo - budíček byl zase v 7, kudla!). Od jezera jsme odcházeli jako poslední kolem 11:00. Cíl dnešního dne byl jasný - společně dosáhnout vrcholu [cha] Moldovenau (2544m) - nejvyššího to vrcholku Fagaraše i celého Rumunska.

Moldovenau - vrchol jak má být.

Moldovenau - vrchol jak má být.

Dokonce, jak už se stalo velmi milým zvykem, se nám vydařilo (slabé slovo) počasí. Na vrcholek jsme se vyšplhali kolem 2 hodiny odpolední - cesta v porovnání s tou na Negoiu vyslovená pohodovka, snad až na úplný závěr, který se však dá absolvovat i bez krosen. Asi hoďku jsme si tam váleli šunky posílali sms a dělali jiné blbosti. Po řádném odpočinku a nezbytném focení jsme sešli k úpatí hory, kde jsme se rozhodli, že přespíme v místním bivaku. Kapacita byla tak 8 lidí, ale naskládalo se nás tam tak 12: my (4),rumunská rodinka (3), rumunští mladíci (4), Rumun. Přicházeli ještě další a další, ti už ale museli překonat svou lenost a postavit si stan před bivakem. Křeňovi se zde dokonce podařilo ochutnat rumunský Rum výměnou za slivovici. Jirkovi došla bomba, takže nastal konec Dobrým hostincům.

 

Konec hor - Simbata de Sos - Fagaraš - Brasov

Ráno začalo krátkým rozhovorem:"Pavle, je 7 hodin." Odpověď:"No a co". Vstávalo se tak kolem 8 a následovala vcelku příjemná procházka nalehko asi 150 výškových metrů pod bivak s cílem doplnit zásoby tekutin. Teď jsme si mohli prohlédnot Moldovenau z druhé strany, jak se choulí do mlhy. Matka od rodinky vládla angličtinou, takže jsme si trochu pokecali. Víťa nakoupil od bači za 20 000 Lei jakousi léčivou bylinku (prý z ní budou mít na fakultě radost) a klasicky po deváté jsme zvolna vyrazili. Po vyšplhání a následném sestupu několika traverzami jsme se rozmýšleli, zda pokračovat dál po hřebeni či Fagaraš opustit a poznat svéráz rumunských měst. Jirka byl pro hory ale zvítězil názor většiny - poznat i něco jiného než jen rumunské pohoří - a tak se sestupovalo (asi 1900 m).

Těsně před sestupem z hor.

Těsně před sestupem z hor.

V průběhu cesty se rapidně měnila příroda, přibývala kosodřevina, množily se potůčky, které se na úpatí slily do říčky, ve které jsme svlažili hrdlo i naše neustále namáhané nohy. Po dočerpání zásob se pokračovalo dál až k rekreačnímu středisku Sambata. Rychle jsme ztráceli výškové metry, až to člověku bylo líto. V Sambatě jsme se schvácení na chvíli zastavili a rozmýšleli, co dál. Za pár okamžiků nás míjeli 2 Češi - kluk a holka z Olomouce, kterým fagarašské dobrodružsví teprv začínalo. Už bylo celkem pozdě a tak jsme si stanovili za cíl dorazit aspoň do města Fagaraše. To jsme ale ještě netušili, jaké budeme mít štěstí. Po chvíli šlapání po asfaltce nám totiž auto vyjíždějící zprava z polňačky samo zastavilo. Naskákali jsme do něj jak němci do krytu a jelo se do Sambaty de Sos. Rumuni v autě byli potěsěni naším cílem jet až do Constanty - prý na to budem potřebovat 100 litrů piva. Ve městečku nás vysadili a dokonce odmítli i nabízených 50 000 Lei, holt slušný člověk ještě žije. Poděkovali jsme a odkráčeli směrem k nejbližší vesnici. Vtom nás ale předjel taxík, který samozřejme, jak viděl cizince, okamžitě zastavil. Za 200 000 Lei nás zavezl do Fagaraše přímo k nádraží. Našli jsme si nejbližší spoj do Brašova a zjistili jsme, že máme asi 3 hodiny času. Vyrazili jsme tedy směr centrum. Dost jsme byli zděsěni, jak to tu lidé žijí, ale naše nejistota byla pryč po objevení místního festivalu. Všude bylo plno stánků a taky plno lidí. Hrála tu hudba, bylo tu jídlo, pití (PIVO...).
Zaujal taky vodní příkop a hrad, který zvenku vypadal pěkně, ale zevnitř byl zdevastovaný (taky byl volně přístupný). Nakonec se nám ani nechtělo na vlak a taky že jsme ho stihli jen tak tak.
Další šok byl osobák do Brašova - cesta POTMĚ ve vlaku plném Rumunů a průvodčí s baterkou je opravdu nevšední zážitek - vřele doporučuju! Bez úhony jsme však dojeli až do Brašova, kde nám překvapivě anglicky mluvící slečna na informacích našla přímý vlak do Constanty. Byl to prostě nabitej den.

 

Constanta

Do Constanty jsme přijeli kolem šesté hodiny ranní. Po výstupu nás hned na peróně uvítali místní taxikáři a postarší dámy, které nabízely ubytování - vše jsme samozřejmě odmítli. Hned před nádražní budovou jsme se chvíli zdrželi u místních laviček debatujíc o našem dalším postupu. Vyrazili jsme hledat moře. To se nám zanedlouho taky podařilo najít, ale kam jsme dohlédli byly jen doky. Vydali jsme se tedy podél pobřeží severní částí města a asi tak po 2 hodinách se nám naskytl pohled na první pláže. Chvíli zabralo najít sestupovou cestičku, neboť infarastruktura zde nebyla zrovna na nejvyšší úrovni. Kupodivu jsme na pláži byli sami, jen za chvíli přišla jakási paní, která i po našem přesunu na příhodnější místo ke koupání zřejmě nemohla odolat našemu fluidu a přicupitala za námi. Po prvním osmělování jsme se chodili koupat, Pavel se ale nejdřív pěkně natáhl na karimatku.

Černí Češi u Černého moře.

Černí Češi u Černého moře.

Pak přišly na řadu nějaké ty Dobré hostince (Křeňa měl 2 bomby) a byla pohoda. Následovala prohlídka města. Překvapily ceny vek - kolem 4000 Lei a hlavně melounů - 2000-3000 Lei / Kg. Byly fakt dobrý.

Co takhle rumunský meloun?

Co takhle rumunský meloun?

Po poledni nás zmohlo trochu sluníčko a taky zátěž v podobě batohů nám ubrala honě sil, tak jsme zapadli do celkem stylové hospůdky a objednali pivo. Lahvové za 25 000 Lei nebylo nic extra. Proběhla zde taky ostřejší výměna názorů ohledně naší další cesty a hlavně stopování, které skončilo kompromisem - pokud se do 1,5 hodiny nepodaří nic stopnout, jede se vlakem. Našli jsme výpadovku o které jsme si mysleli, že vede na Bukurešť a začali stopovat. Po pár minutách marného snažení na nás několik procházejících Rumunů cosi halekalo a ukazovalo na druhou stranu silnice. Víťa se vydal na průzkum s cílem zjistit, jestli stojíme správně, ale nic nevypátral, a tak jsme se na to vybodli. Následovala cesta zpět na nádraží se záměrem zjistit nějaký noční osobák do Bucurešti. Takový existoval, vyjížděl ale až v 1:06. Měli jsme teda spoustu času. Zašli jsme do hospůdky v blízkosti doků a pak ještě jednou prošli město abychom se nakonec vrátili zpátky na pláž. Čas jsme zabíjeli povídáním a pozorováním Rumunek, na řadu přišlo i koupání -v trenýrkách. Byl zde velmi pozvolný přechod do moře. Po prohlídce mola s majákem jsme se rozdělili - Pavel vytuhl s karimatkou na pláži a ostatní dali přednost posezení v nedaleké občerstvovně. Asi v 23 hodin jsme se rozespalí vydali zpět směr nádraží, kde jsme strávili i zbytek času. Ve vlaku jsme už neměli takové štěstí při výběru vagónu jak dřív a sedli si do jednoho, kde nebyla kupéčka, mezi uřvané Rumuny, kteří se po chvíli začali prát. Nás si ale nevšímali. Po chvíli jsme všichni vytuhli objímaje své krosny.

 

Bukurešť - Arad

V Bukurešti nás všechny ve vlaku vzbudil největší spáč naší party Pavel. Celí rozespalí jsme vystoupili (bylo asi 5 ráno) v domnění, že jsme na hlavním nádraží ale houby, houby zlatá rybko! Sice uvnitř ošumtělé nádražní budovy byla vývěska s odjezdy z Gary de Nord (hl.n.), ale to bylo, jak jsme později zjistili, na opačném konci města. No napadlo by vás umístit na nádraží ceduli s odjezdy vlaků z jiného nádraží? Prostě mazec.
Po chvíli tápání a otravných řečech jsme našli vchod do metra u kterého byla naštěstí mapa, takže jsme se jakž takž zorientovali. Za jízdenku pro 2 jízdy jsme každý zaplatili po 16 000 Lei a odjeli krtkem na hl. nádraží. No teda na to, že je to mezinárodní nádraží v hlavním městě tak teda fakt nic moc. Všude plno lidí, zmatek, špína a plno poldů, kteří člověka nechtějí pustit na nástupiště, kde jsou samozřejmě tabule s odjezdy vlaků, bez jízdenky (u pokladen byste odjezdy hledali marně)! Fakt nechápu. Víťa s Křeňou nechtěli trávit celý den v Bukurešti a tak jsme se opět rozdělili: Pavel s Jiřím zůstali, zbytek odjel do Brašova (prý nejhezčí z prozkoumaných rumunských měst). Sice odvážní, ale už docela unavení jsme se rozhodli dát věci do úschovny - 50 000 / bágl. Následovalo hledání historického centra, ale dodnes nevíme, zda tam vůbec nějaké je.

Centrum Bukureště plné aut.

Centrum Bukureště plné aut.

Celý den jsme se tedy procházeli a občas si něco koupili. Z dob minulých tam zůstalo hodně soch (voják a voják, dělník a voják…). Byl ale celkem hic a tak jsme někdy po poledni docela slušně vytuhli v nějakém parčíku v centru - byl to takovej altánek se stolkem (s šachovnicí) a 2 lavicemi - prostě ideální místo až na rumuny, kteří na nás civěli jak Hanuš do orloje a neustále kolem nás chodili tam a zpátky. Celý den jsme tak nějak proflákali a až v pozdním odpoledni se nám podařilo objevit doopravdy velké tržiště, kde se dalo koupit skoro všechno (ale radši nic). Pak už jsme nasedli na metro a svezli se zpátky na Garu de Nord. Zde jsem byl nucen blíže poznat místní WC - za 5000 a je to zážitek na celý život (Rumun dřepící na okraji mušle se jen tak nevidí)! Nedoporučuju! Kolem desáté nám jel přímý akcelerátor směr Arad. Ve vlaku jsme v kupé seděli s asi typickou rumunskou rodinkou - rodiče a 3 děti, přičemž tolik poloh, co vystřídala náctiletá Ramona na sedadle jsme jěště neviděli.

 

Arad - odjez - ČR

Ve 4 ráno nás rodinka opustila a nechala nám celé kupé jen pro sebe, čehož jsme okamžitě využili a natáhli se jak širocí tak dlouzí a tvrdě usnuli (teď by si s námi mohl kdokoliv dělat co chce). Štěstí nám přálo a tak jsme se probudili celí a se všemi věcmi. Hned po výstupu z vlaku jsme se potkali s Křeňou a Víťou, kteří na nás už čekali a vyrazili do města. Cestou jsme se zastavili v od nádraží nepříliš vzdáleném parku, kde jsme měli strávit více času, než by bylo milé. Brašováci už měli město prozkoumané (přijeli dřív) a chtělo se jim tak maximálně sosat místní pěnivé moky a tak jsme se s Jirkou zas trhli. Udělali jsme pár fotek, nakoupili nějaké jídlo (pizza byla dobrá - 85 000 Lei) a pití (pivo mi nesedlo - 12 000) a spočinuli v docela fajn parku blízko zdejší školy a univerzity (těch tu bylo jak máku), kde nás po chvíli dřímání vzbudila hlídka místních karabiniérů se slovy: "Sleep careful", což mluví za vše.

Po dlouhé době normální jídlo.

Po dlouhé době normální jídlo.

Pak jsme se vrátili na smluvené místo. Jirka napsal řidiči autobusu, který nás měl dovézt zpět do naší civilizace, jenže co čert nechtěl se mu dostala odpověď, že díky mimořádným událostem pro nás nepřijedou v 18:00, ale až kolem půlnoci! Někteří z nás (Křeňa) to nesli těžce, protože čeho je moc, toho je příliš. Co nám ale zbývalo než čekat? Vetšinu času jsme zabili v již zmíněném parčíku před budovou Banc Post. Navečer jsme ještě jednou prošli město a vytuhli na našich "tuhačkách" v parku. Poslední hodiny jsme pak trávili před nádražím, kde pro nás měl přijet autobus. Čas plynul jaksi podezřele pomalu (jakto, že jindy je ho sakra málo!) a kolem nás se začali shlukovat místní pošukové. Nutno říct, že jeden z nich mluvil obstojně německy. Jeho nejoblíbenější věta byla "Endschuldigen Sie mich…". Druhý byl ještě docela malej kluk - fetoval. Křeňa mu dal 1 euro ale tím spíš vzbudil jejich zájem o nás. Bylo nám jich líto, ale nedočkavě jsme vyhlíželi autobus. Ten přijel v asi 0:30 (jeden z vedoucích jejich zájezdu se ožral, spadl do příkopu a poranil si vazy v koleně a cestu strávil v leže na chodbičce v autobuse - asi důvod jeho zpoždění). Autobus byl plný mladých brňáků (šli s Alpinou jiné pohoří v Rumunsku) a panovala vcelku přátelská atmosféra. Na rumunských a maďarských hranicích jsme získali 6 hodinové zpoždění, a tak jsme do Brna přijeli až v 15 hodin (z čehož neměl radost zvláště Jirka, který se musel do večera ubytovat na internátě).

Živí a zdraví opět doma.

Živí a zdraví opět doma.

Se zájezdem jsme se rozloučili, jak už se pomalu stává zvykem, na nedalekém Padowci.

Na závěr zde dodáváme pro případné budoucí návštěvníky těchto "větrných" hor mapu celého pohoří ( velikost 2.6MB ).

 

K    O    N    E    C