Česká Kanada 2006

Motto: Shlédnout Landštejn a 1. línii pohraničního opevnění.


Účastníci výpravy:Maxmilian Maxim
Monika Mudrochová
Jiří Dudák
Kristýna Valerová
Ondřej Forýtek

          Je to už několik let, co tak průběžně jezdíme do vyšších či nižších hor obhlížet krásy, kterými každá krajina disponuje. Pomalu jsme si někteří začali uvědomovat, že jezdíme do cizích krajů, ale totálně zanedbáváme naši zem. Asi to bylo hlavně z důvodů přílišné dostupnosti a obyčejnosti, kterou jsme na naší přírodě viděli. Vždyť jet do Beskydů nebo Jeseníků nic není, tak co bychom tam hledali? Alespoň tak jsme si vždy rychle odpověděli a zajímali se jen o "exotiku" jiných krajů...
          Proto jsme se letos mírně zamysleli a dali se do plánování takového malého čundru někde po republice. Od známého jsme dostali tip právě na Českou Kanadu a když jsme slyšeli kolik zajímavostí nabízí místní krajina, tak nebylo co řešit! Volba byla jasná a bylo to jen o tom sehnat mapu a partu lidí, kteří zrovna v tu dobu nejsou na brigádách, či nemají v plánu jiné akce.


Pondělí 14. 8. 2006

          Klasicky se nás na nádraží v Kroměříži sešlo přesně pět (dva hoši, dvě děvčata a jeden pes). Už to, že jsme poprvé na akci pozvali zvířecího spoluputovatele, slibovalo náramné a originální zážitky.
          Na cestu jsme se vydali tentokráte časně ráno a po dvou přestupech a asi již klasickém zpožděníčku, kterým ČD disponují v hojném počtu, jsme měli tu možnost poprvé shlédnout, kousek před Jindřichovým Hradcem, připojujíc se úzkokolejnou železnici, vedoucí právě z Jindřichova Hradce celou Českou Kanadou až do Nové Bystřice. V Jindřichově Hradci jsme pak mohli obdivovat vagóny, které dodnes jezdí po "úzkokolejce". Po příjezdu nás vítalo oblačné počasí, ale my jsme si z toho hlavu nedělali, ba někteří se přímo těšili na pochod v dešti. Jelikož byli tací, kteří si potřebovali doplnit zásoby jídla, tak se vyrazilo do města na nákup. Po něm jsme ještě využili místních známostí a odložili si přebytečné stany (usoudili jsme, že bude stačit pouze 1 stan pro 4 osoby). Pak jsme již našli červenou turistickou značku a vydali se na první výšlap. V tom ale začalo drobně pršet, což Kristýně rozproudilo krev v žilách a rozveselilo. Ostatní jen nechápavě kroutili hlavami, ale šlo se dál. Značka nejprve vedla po asfaltové cestě, záhy pak mířila kolem potoka, lesem, po lukách... Když jsme asi po třetí míjeli ukazatel, který informoval, že vstupujeme do obce Jindřichův Hradec, tak už jsme se smáli všichni a konstatovali, že se asi z Hradce nedostaneme. To se nám ale kupodivu podařilo a směle jsme mohli pokračovat dále. Je pravda, že jsme byli po hodince chůze v dešti unavení a tak jsme byli rádi za zastávku, ve které jsme si mohli na chvíli v suchu odpočinout a občerstvit se. Po cestě jsme několikrát míjeli místní úzkokolejnou železnici a měli tu čest poprvé spatřit historickou vlakovou soupravu, která jede po trati pouze 1x denně. Čas rychle ubíhal a jelikož nepřestalo pršet, usoudili jsme, že bude dobré přečkat dnešní noc na zřícenině Vítkova hrádku. Tak jsme také učinili. Pozdě večer se počasí umoudřilo, přestalo pršet a tak jsme si dovolili rozdělat oheň a ukuchtit si něco teplého k snědku. Ve stanu se začal číst poslední díl Letopisů Narnie v podání Kristy.


Úterý 15. 8. 2006

          Ač byla noc chladnější, než jsme očekávali, tak nás ráno potěšilo nedeštivé počasí. Vydali jsme se s odhodláním zdolat daleko větší kus cesty, než minulý den. Po chvíli jsme míjeli Ratmírovský a Krvavý rybník. Oba důvěrně znala Monika, takže nám dopředu bedlivě prozrazovala co nás čeká a nemine. Chvílemi jsme potkávali houbaře, kteří si odnášeli z lesů obří úlovky, jinak jsme šli sami, což často přidávalo na romantičnosti výletu. Dopoledne jsme ještě stihli dorazit do Kunžaku, kde se Ondra "hecl" a v dosti chladném počasí vlezl do místní kašny. Moniku z toho málem trefilo, jiní byli v klidu a pohodě. :-) Po odpočinku jsme se vydali na další úsek cesty. V okamžiku, kdy jsme dorazili k lesnímu odpočívadlu, tak poprvé začalo svítit sluníčko, což jsme museli hned zdokumentovat. Značka pokračovala do kopce. To znamenalo, že se postupně blížíme k nejvyššímu vrcholku České Kanady - Vysoký kámen (738 m.n.m.). Od něho jsme již scházeli po asfaltce k vesnici Kaprun. U ní nás zaujalo stádo krav, které nám začaly pózovat a sbíhat se postupně k nám. Asi v domnění, že něco pěkného od Hanáků dostanou, stály a pořád bučely. My jsme však pokračovali dál. Střídavě po tvrdé a lesní cestě. Již k večeru jsme míjeli Hlavní evropské rozvodí Labe a Dunaje. Pak už jsme hledali místo na klidné přečkání noci. To se nám podařilo až za tmy. Jelikož jsme již zkušení táborníci, tak nám to moc nevadilo a nenarušilo zaběhlý koloběh. Až byl klid, tak jsme si ještě přečetli nejeden díl Letopisů a šli všichni na kutě.


Středa 16. 8. 2006

          Již ráno slibovalo, že dnes nebude slunečné, ale polojasné počasí, což vzhledem k negativním předpovědím bylo víc jak dobré. Jelikož jsme spali asi 1,5 km od Landštejna, což je naše nejzachovalejší zřícenina, tak jsme k ní došli dosti brzo. Už z dálky na nás vykukovala z pozašpiček smrků její dominanta - věž. Proto po zaplacení vstupného naše první kroky samozřejmě mířily na věž. Po cestě nás ale zdržely dosti drastické pohádky psané na papírech zavěšených na zdech dětmi kolem osmi let; občas jsme se museli smát jakou školáci mají fantazii. Pak už jsme směle stoupali schod po schodu výše až jsme se dostali na špičku. Tam jsme byli odměněni nádherným výhledem do okolní krajiny. Dole jsme si prohlédli některé další zákoutí zříceniny a našli si vzácné místo na kamenech, na které dopadaly tisíce slunečních paprsků. To se báječně hodilo, tak jsme tu odpočívali něco přes hodinu. Krista využila chvilky a zpříjemnila čas o další přečtené kapitoly z naší knížky. Odpočatí a načerpaní dalších sil jsme vyrazili po stejné značce dále. Také jsme měli možnost si o hradu něco přečíst:

          Zřícenina mohutného románského hradu, jedna z našich nejrozsáhlejších a nejlépe dochovaných hradních zřícenin. Hrad byl postaven na počátku 13. století králem Přemyslem Otakarem I., kolem poloviny 13. století jej získala jedna větev Vítkovců, píšící se pak podle hradu jako páni z Landštejna. Od roku 1381 vlastnili hrad Krajířové z Krajku, za nichž byly provedeny rozsáhlé stavební úpravy. Od konce 16. století hrad rychle mění majitele. Roku 1771 hrad po úderu blesku vyhořel. Poslední vlastníci, hrabata ze Sternbachu, udržovali již jen zříceninu. Od roku 1972 zde probíhají rozsáhlé záchranné práce. Hrad je přístupný v letní sezóně (duben - říjen). Prohlídka areálu hradu s archeologickou expozicí a vyhlídkovou věží je volná, bez průvodce. O tom kdy je na hradě otevřeno a informace o dalších akcích naleznete na www.hradlandstejn.cz.

          Pár set metrů za zříceninou jsme objevili velký oválný balvan, který jsme chtěli též pokořit. Napřed se Kristě moc nedařilo, ale nakonec se Ondrovi a Jirkovi podařilo vyškrábat až na vrcholek. Kolem krásné kapličky jsme dopochodovali až do Starého města pod Landštejnem, kde nám ochotná prodavačka v obchodě nabídla hromadu mapek a informací o širokém okolí.
          Jakmile jsme se dostali z města, tak se nám podařilo dosáhnout dalšího vrcholu tohoto dne - narazili jsme na první obranné opevnění stavěné v letech 1935 - 1939. Hned jsme udělali další přestávku a první takový bunkr, který byl sice zdevastovaný, ale zato kompletně otevřený, jsme celý prozkoumali a zdokumentovali. Je pravda, že holky toto moc nepřitahovalo, ale pokojně přihlíželi jak se kluci i s Maxem kochají. Cestou jsme postupně objevovali další tyto objekty, ale zastavili jsme se až u komplexu, kde byly obranné objekty renovovány s náznaky původně upravené okolní krajiny. Nacházely se zde různé zábrany jak proti pěší ofenzívě tak i proti tankům, dále zde byly vykopány příkopy a ukázka maskování bunkru proti tehdejšímu Luftwafe. Z jednoho takového obranného objektu bylo uděláno malé muzeum s dobrovolným vstupným. Zde jsme dostali podrobný popis objektu s mnoha dalšími dobovými informacemi. Venku vše doplňovala spousta fotografií a popisy. Vše si můžete prohlédnout níže:


          Odtud se především Jirkovi pomalu odcházelo. Do dalšího města - do Slavonic to již nebylo daleko. Tu jsme si po dlouhé době dopřáli jídlo v restauraci a vše zapili něčím dobrým (každý podle svého gusta). :-) Napsaly se pohledy a mohlo se vyjít směrem k rakouským hranicím. Příjemně nám nebylo, když jsme před vstupem do hraničního lesa objevili ceduli se zákazem stanování, rozdělávání ohně atd. a k tomu všemu jsme posléze potkali hraniční hlídku jedoucí v autě. Té se nejspíš nechtělo vylézat, tak nás nechali jít dál. Došli jsme až k hraničnímu kameni, který ukazoval moravském, české a rakouské země - tzv. Trojmezí. Mezi staletými buky rostly obří borůvky, do kterých jsme se v mžiku pustili. Pak jsme postavili stan a jelikož jsme již nemohli vařit na bombě, rozdělali jsme oheň přesně u hraničního kamene. :-) Celou noc jsme doufali, že nás nikdo neobjeví.


Čtvrtek 17. 8. 2006

          Tento den nás ráno vítalo krásně slunečné počasí. Toho jsme si obzvlášť vážili a to hned u ranní snídaně. Po ní jsme pokračovali po hranici směrem ke Starému Městu pod Landštejnem. Zde jsme se dlouho nezdrželi, jelikož jsme to tu již důvěrně znali a proto jsme zamířili po cestě směrem na Novou Bystřici. Na poli u cesty jsme se chvílemi bavili skoky na kotouče slámy [video ve formátu mov o velikosti 1243 kB]. Asi po 2 kilometrové cestě pod palbou slunečních paprsků přicházíme na rozcestí, odkud jsme zamířili přímo do lesa. Zde jsme měli postupně narážet na další obranná opevnění, ale žádné jsme dlouho nemohli nalézt. Již jsme byli pevně přesvědčeni, že jsme zvolili špatnou cestu avšak s dobrým směrem, když jsme objevili první bunkr. Byl stejný jako ostatní a tak už nás ničím nepřekvapil. To ale neplatilo o dalších. Nacházeli jsme se na místech, kde každoročně probíhají rekonstrukce bitvy, která mohla probíhat v roce 1939 na našem území. Dokonce zde bylo i pár opevnění poničeno natolik, aby to vypadalo jako po střele z tanku nebo houfnice. To některé hodně zaujalo, jiné to nechalo klidné bez povšimnutí. Mezi těmito dnes již památkami jsme si na chvíli spočinuli, když nás zlákala mechově měkká tráva. Nadále jsme pokračovali již jen po cestě. Postupně jsme vstoupili do Klášteru II a I. Holky chvíli váhaly, ale nechaly se přemluvit... :-) Další vesnicí byla Albeř. Sem již vede úzkokolejná železnice, po které jsme byli skálopevně přesvědčeni, že se musíme svézt. Jelikož nás do Nové Bystřice nic nelákalo, ba naopak v dáli nás přitahoval ve slunečném počasí rybník Osika, tak nebylo co řešit. Přišli jsme až ke kempu, kde bylo dost lidí. Občerstvili jsme se a odkráčeli jsme po břehu najít nějaké místečko na stan. Po chvíli jsme jedno takové ideální našli. Jirka ještě zkoušel objevit lepší, ale to již nešlo. Měli jsme tu vše: parádní přístup do vody, kryté ohniště, rovný plácek akorát na náš stan... No prostě pohádka. Krista s Ondrou se po chvíli vydali zpět ke kempu, že si půjčí loďku a trochu se projedou, Jirka s Monikou zas že ze všeho první skočí do vody. Max se nechal chvíli přemlouvat, ale nakonec se šel osvěžit také. Vtom se již vracela Krista s Ondrou v kánoi. Postupně si umění v ovládání lodě vyzkoušeli všichni. Po vrácení se již rozdělal oheň a všichni se kochali nádherným západem slunce. Večer tradičně patřil čtení na pokračování.


Pátek 18. 8. 2006

          Vstávali jsme o trošku dříve, protože jsme chtěli stihnout ranní vlak. Cesta ve vagónech jedoucí po úzkokolejné železnici pak byla dosti houpavá. Dalo by se to přirovnat plavbě po moři. Nicméně jsme v Jindřichově Hradci byli s dostatečným předstihem. Proto jsme si nejdříve zašli pro naše uložené stany (tímto bych chtěl poděkovat lidem, kteří nám je hlídali), pak jsme se stavili ve vinném sklípku pro 1,5 litru bílého a stejné množství červeného vínečka (na košt do vlaku) :-). Také jsme se vyfotili u místa, kterým v Jindřichově Hradci prochází patnáctý poledník. Po nezbytném doplnění energie a odpočinku na lavečkách se kluci stavili v army shopu, kde si Jirka koupil nějaké drobnosti, které v Kromclu nesežene a pak všichni mazali na nádraží na vlak. Ten měl zase zpoždění, což nikoho nepřekvapilo. Ve vlaku se rozdělaly vínečka a byla pohoda (místy až moc velká). :-) V Brně nám pro změnu ujel přípoj a tak jsme zašli akci ukončit Pod lékárnu (naše kultovní brněnská hospůdka). Domů jsme se vrátili zničení z cesty, ale zato s nádhernými zážitky a spokojení, že nám celá akce dobře dopadla.


...::: K O N E C :::...