Roháče 2005

 

kompletní sestava

 

Motto: Prohlédnout mlhu, odolat dešti.

 

Členové výpravy:  Jiří Dudák
Pavel Králík
Martin Koubek
Pavel Šimorda
Kristýna Valerová
Monika Mudrochová
Gabriela Konečná
Martina Bilíková
Tereza Dufková

š   Jak to všechno začalo...

Klasicky byla nutná alespoň minimální příprava, i když jsou Roháče průměrně náročné pohoří. Důležité bylo přečíst si a informovat se o pohoří v průvodci, poohlédnout se po cestopisech našich předchůdců na internetu a také domluvit se na schůzce všech případných účastníků výpravy. Oproti předešlým cestám se akce celkem zalíbila i nadměrnému počtu něžnějšího pohlaví a jejím majitelkám. J Původně nás mělo jet asi 13 osob, ale chvíli před odjezdem se akce zřeklo 5 členů, kteří se z různých důvodů omluvili, ale i tak nás bylo dost - 9 lidí (4 kluci a 5 děvčat). Všichni jsme byli buďto aktivní hráči lakrosu nebo alespoň bývalí, takže jsme se víceméně již znali.

 

š   Neděle 31. 7. 2005

Sraz jsme si domluvili v Kroměříži na nádraží ve 21:00, abychom v klidu a pohodě stihli koupit lístky a domluvit se na podrobnostech. Výpravu přišel podpořit i "náš" Guru a předseda Lakros klubu Kroměříž, který nám dodal poslední rady a pozitivní energii na cestu. Pak už jsme se vydali vlakem směr Přerov, kde jsme asi 2 hodiny čekali na rychlík Vihorlat. Čas jsme si někteří krátili popíjením chmelového moku v baru před nádražím. Chvíli před odjezdem nám ještě nabídla skupinka Čechů, jestli nechceme jet s nimi do ukrajinských hor. Ač se to momentálně někomu zalíbilo, tak jsem všichni odcestovali k pohoří Západních Tater.

 

š   Pondělí 1. 8. 2005

Ve 4:48 jsme dorazili do Liptovského Mikuláše, kde jsme s podivem zjistili, že nikde nemají (jak je to u nás zvykem) turistickou mapu Liptovského Mikuláše a okolí. Musela nám tedy stačit ta naše. Ještě, že autobusové nádraží (možná spíše nádražíčko) mají hned vedle a tak nám nedělalo velkou starost najít spoje, které nám vyhovovaly. Po patnáctiminutovém zpoždění, které tu snad všechny spoje měly, jsme nastoupili za 20,- Ks do linkového autobusu směr Jalovec. Odtud jsme vyšli až k hotelu Mnich, kde Jirka zjistil, že mu chybí mobil, i když podle hesla jedné známé postavičky "Ztráty jsou povoleny", si řekl, že by ho výlet stál hodně, vydal se ho s pomocí Pavlového mobilu hledat. Našel ho až v Jalovci u zastávky. Od hotelu jsme začali stoupat po modré. Cesta nebyla náročná, ale vzhledem k tomu, že jsme ještě nerozchození, představovala pro některé nepřekonatelné stoupání. To nastalo až když jsme se přibližovali k prvnímu vrcholku, jelikož trasa vedla přímo do kopce bahnitým a hlinitým terénem. Na vrchol Babky (1566 m.n.m.) jsme dorazili kolem jedenácté hodiny. Domnívali jsme se, že doposud mohutný sloup mlhy pomine a budeme mít krásný výhled na okolní kopce. Mýlili jsme se! Mlha nám byla věrná až do konce dne. Z Babek jsme mírným stoupáním i občasným klesáním pokračovali přes sedlo Predúvratie, hory Veľkou kopu a Ostrou, sedlo Priehyba až na dnešní cíl - Sivý vrch (1804 m.n.m.). Jelikož ani zde jsme nebyli odměněni pohledem do okolí, tak jsme po vrcholové baňce sestupovali (teď už po hřebeni místních hor) až do sedla Pálenica. Již se připozdívalo, tak jsme sestoupili z hřebene mírně do Bobrovecké doliny, kde je potok s průzračnou vodou a pár překrásných jezer. Zde jsme tedy rozložili tábořiště a doufali, že naše tři stany nezpozoruje nějaký ochránce přírody a nenasolí nám mastné pokuty. Po večerním pokru, kdy někteří totálně prohrávali a zadlužili se sirkami J, o které se hrálo, jsme klidně šli spát. I když jsme údajně podle některých děvčat spali v údolí plném medvědů, kteří mají chuť na lidské masíčko...

indiáni z větrova? mlha byla všude první únava roháčská flóra srdcový kluk pózy na kamenech 1 pózy na kamenech 2 Kristýniny roháče živý řetěz Sivý vrch

 

š   Úterý 2. 8. 2005

Po probuzení nás potěšil krásný rozhled na okolní pohoří, který ale netrval věčně a místy se znovu pohoří zatahovalo do mračen a mlhy. Vystoupali jsme zpátky na Pálenické sedlo a pokračovali dále po hřebeni postupně na vrcholy Pálenica (1752 m.n.m.), Zuberec (1806 m.n.m.) a Brestová (1902 m.n.m.), kde jsme si dopřáli delší odpočinek. Pak jsme se přehoupli přes sedlo Parichvost a vyšplhali na Salatín (2047 m.n.m.). Před námi se na obzoru místy objevoval vrchol Spálená a ještě vyšší Pachola. Cestou nás čekala pro méně zdatné náročnější cesta přes kamenné vrcholky s kraťoučkým úsekem řetězů , který zde byl spíše pro "srandu Králíků". Před pátou jsme se shromáždili na Pachole (2166 m.n.m.), odkud jsme sestoupili do Banikovkého sedla, kde jsme se rozhodli, v kterém údolí přespíme - nakonec jsme zvolili západní stranu, kde nás přitahovala jistota vody místních početných potůčků. Po nějaké době jsme ale zjistili, že rovinaté planinky na místě příliš rovné nejsou a tak jsme byli nuceni sestoupat niž a níž. Začalo se stmívat. Přenocovali jsme tedy na rozcestí pod širým nebem, kam jsme byli schopni se už za tmy doplazit.

pohled do údolí foto před výstupem Monika a řetěz scenérie Západních Tater při výstupu odpočinek na hřebeni padalo se s úsměvem bystřina ráj pro borůvkáře

 

š   Streda 3. 8. 2005

Budíček byl nastaven na 5:00, abychom co nejdříve z turistické křižovatky zmizeli. To se celkem povedlo a již po pár metrech jsme do protivky potkávali první turisty, kteří se moc podivovali odkud jdeme. J Po hodině a půl jsme dorazili na rozcestí s přístřeškem. Jelikož se sluníčko akorát přehouplo přes špičky zdejších smrků, tak jsme se zde usadili . Pavel (Vrána) s Kristou již dnes odjížděli domů, tak nikam nespěchali. Ostatní, kromě Jirky, který hlídal batožinu, odešli na nákup do Jalovce, kde byl ale obchod zavřený, tudíž museli pokračovat do další vesnice Bobrovec. Zatím se Jirka rozloučil s již zmiňovanou dvojicí a počkal na ostatní. Pak už jsme se koupali v ledově studené bystřině a odpočívali na slunku. Asi ve 14:00 jsme vyrazili po Tatranské magistrále směrem k Žiarské dolině. Celý den nám svítilo slunko (občas až moc) a tak se šlo celkem dobře a navíc po rovince. V Žiarské dolině nás čekalo mírné stoupání, které tak nevadilo, jako radikální změna počasí - začalo poprchat a hřmít. V dolině jsme ještě stihli objevit a částečně projít jednu štolu, ve které se ale moc děvčatům nelíbilo a tak jsme směle pokračovali k chatě na úpatí zdejších hor. K ní jsme už dorazili za pořádného lijáku. Celkem jsme byli rádi, že jsme se mohli najíst a napít pod střechou. Také jsme se po menším hledání volného místa v úložně ubytovali za 230,- Ks (nejspíš nás majitel pěkně natáhl) a byli jsme spokojeni, že jsme v teple a suchu.

ledové osvěžení pohoda na kládách akce v chatce

 

š   Čtvrtek 4. 8. 2005

Jelikož déšť a nepříznivé počasí přetrvávalo ze včerejšího dne a zprávy o lepším počasí se k nám nedostávaly, rozhodli jsme se tedy, že sejdem z hor dolů a pojedem domů. V Liptovském Mikuláši jsme ještě "rozměnili" poslední peníze za potraviny, lístky na vlak a pivo (samé břečky) a po teplém obědě, ještě ohřátém na našem Varu, jsme odcestovali do Kroměříže.

údolí v autobuse rekapitulace poslední baňka

 

Protože se nám nepodařilo zdolat celé pohoří Západních Tater, tak jsme skálopevně přesvědčeni, že uskutečníme přechod druhé části hor co nejdřív.

Pro lepší představu je tady ke stažení mapa celého pohoří.

K O N E C