Roháče 2006

Motto: Dokončit přechod pohoří!


Účastníci výpravy:Jiří DudákKristýna Valerová
Pavel Králík - ŘezňaMonika Ligocká
Vítězslav MizeraTomáš Ulrich
Monika MudrochováOndřej Vedral
Pavel DvořákDavid Mareček
Pavel Šohaj - BěžMartin Koubek - Koubič
Radek ČermákMartina Bilíková
Aleš VrbasGabriela Konečná

17. 7. 2006 :    Kroměříž - Liptovský Mikuláš - Žiarská chata (1300 m.n.m.) - Baníkov (2178 m.n.m.) - Roháčské plesa (1719 m.n.m.)

          Jelikož se nám vloni díky nepříznivému počasí nepodařil celý přechod Západních Tater - Roháčů, tak bylo bez debat jisté, že se letos pokusíme zdolat toto pohoří, plné rozmanitých přírodních krás. Předpověď počasí nasvědčovala tomu, že by se nám to mohlo vše podařit.
          Již příjezd v brzkých ranních hodinách byl ozdoben příjemnými slunečními paprsky. Plní sil a elánu jsme se tentokráte v rekordním počtu šestnácti horalů vydali autobusem k Žiarské dolině. Symbolicky k místu, které jsme minule celí mokří smutně opouštěli. Cesta k Žiarské chatě byla velmi příjemná. Každý z nás zde měl možnost pořádně rozpohybovat každý sval na těle a připravit se tak na další a náročnější výstupy. U chaty jsme si dali delší odpočinek. Pak jsme se poprvé (ne naposled) rozdělili. Řezňa s Koubičem si vykročili po náročné cestě přes Jalovské sedlo (1858 m.n.m.) na Baníkov (2178 m.n.m.), ostatní se vydali ke Smutnému sedlu (1962 m.n.m.). Zde došlo k dalšímu dělení pořád početné skupiny: Jirka, Radek, Aleš a Běž se vydali po dosti náročné stezce plné řetazů a dalších těžkých úseků na již zmiňovaný Baníkov. Po zdolání tohoto vrcholu se večer sešli s některými členy druhé skupiny a společne spali u Roháčských ples (1719 m.n.m.).
          Druhá skupinka se ve Smutném sedle dále trhala. Gabča a Martina zůstaly na chvostu skupiny a po malých krůčkách (zbytek prý letěl jak o závod) scházely klikatou cestičkou dolů. Najednou nikdo nikde, tak si řekly, že mají čas a proč by měly utíkat?! Po pravé straně je zaujal sníh. Co jiného je tedy mohlo napadnout, než jít se v létě pobavit na sněhu. Přitom udělaly nejednu uměleckou fotografii :-), prostě srandy kopec…
          Najednou si uvědomily, že by již mely pokračovat za ostatními, aby se moc nevzdálily. Po chvíli scházení ale dostaly chuť na malý piknik (nikam přeci nemusíme spěchat). Nakonec se holky konečně sešly s Monikou, Víťou a Pavlem. Cestou bylo moře času na další focení a na pohledy po okolní nádherné přírodě. Vhod přišlo i osvěžení u nedaleko položeného jezera. To byla panečku nádhera! Všichni ale pokračovali k nejvýše položenému jezeru, kde měl být sraz celé skupiny. Tam konečně pomalejší skupina dorazila a jelikož měli všichni hlad, dali se do vaření. Gabča tedy vytáhla vařič a bombu a pomalu začala utahovat uzávěr. Pak si všimla syčivého zvuku, ale myslela si, že je vše v pořádku, vzala zapalovač a zapálila vařič. Vtom ale začala bomba hořet. Všichni u toho měli věci a nevěděli jak to vše dopadne. Bomba se začala víc a víc rozehřívat. Martina tedy duchapřítomně začala odnášet zavazadla; Gabča přemýšlela, že bombu odhodí do vody. To ale již nešlo. Ohrožoval ji stoupající žár a dým. Naštěstí to zvládla bez zranění. Všichni čekali jak situace dopadne. Zhruba po třech minutách nastal obrovský výbuch rovnající se atentátu na celé Západní Tatry. Tak strašného, jaký žádný z členů skupiny ještě nezažil. Jelikož všichni byli zdraví, tak přišel moment smíchu přímo od srdce a Marťa začala vše dokumentovat alespoň na památku. Zničenou bombu se Gabča rozhodla odvézt domů a uložit v klubovně Lakrosového klubu Kroměříž.
          Po velké ráně a smradu, které skupinka způsobila, se všichni rozhodli opustit místo. Odešli tedy po stejné cestě a namířili si to až k Ťatliakově chatě (1350 m.n.m.), kde zjistili, že chatrč "nepremává". Naštěstí zde bylo spoustu laveček, které se daly poskládat k sobě a vytvořil se tak s pomocí plachet na stany zajímavý přístřešek, ve kterém skupina přečkala 1. noc.


18. 7. 2006 :    Smutné sedlo (1962 m.n.m.) - Plačlivé (2125 m.n.m.) - Ostrý Roháč (2087 m.n.m.) - Jamnické sedlo (1908 m.n.m.) - Jamnické plesa (1835 m.n.m.)

          Skupina spící u chaty vyšla o něco dříve ke Smutnému sedlu. Část výpravy, která přenocovala u jezer, měla v plánu navštívit 23 metrů vysoký vodopád, nedaleko odtud. Nicméně se s pár hodinovým zpožděním taktéž dostavila do Smutného sedla a pokračovala, stejně jako první část, směrem k vrcholku Plačlivé (2125 m.n.m.), kde se oddělil Tomáš s Ondrou, kteří se rozhodli ještě ten den zdolat, mimo naplánovanou trasu, horu Baranec (2134 m.n.m.). Zbytek se setkal s ostatními na následující hoře - Ostrý Roháč (2087 m.n.m.), na jednom z nejtíže dostupných vrcholků tohoto pohoří. Na tuto horu byl náročný výstup a ještě těžší sestup plný řetazů, převisů, nejištěných míst, zato krásných rozhledů do okolní krajiny. Po nezbytném fotografování všech úseků cesty jsme se všichni potkali v Jamnickém sedle (1908 m.n.m.), kde se po delší době potkali všichni členové výpravy. Odtud jsme sestoupili k Jamnickým plesům (1732 m.n.m.). Zde se někteří odvážlivci i koupali a všechny okupovala dobrá nálada. Vykládaly se vtipy a historky. V počtu šestnácti lidí se to rovnalo klasickému hospodskému ryku. :-)


19. 7. 2006 :    Jamnické sedlo (1908 m.n.m.) - Volovec (2063 m.n.m.) - Deravá (1955 m.n.m.) - Hrubý vrch (2137 m.n.m.) - Klin (2172 m.n.m.) - Bystré sedlo (1946 m.n.m.)

          Ráno jsme se definitivně rozdělili: Pavel s Monikou chtěli zbytek dovolené na Slovensku strávit v Tatralandii (takový drahý koupák) a taky u Liptovské Mary (takový levný koupák) :-). Ostatní vyšli zpět do Jamnického sedla a pak pokračovali dále po hřebeni na Volovec (2063 m.n.m.), kde jsme narazili na Slovensko-Polskou hranici, která vede odtud dále po hřebeni. Na vrcholu se s námi definitivně rozloučil věčně spěchající Běž, také unavený Aleš s Radkem, kteří toho již měli asi plné zuby (ono v teniskách se špatně skáče po horách…). Odtud zmíněná trojice pokračovala k Ťatliakově chatě, dále pak do Zuberce, Liptovského Mikuláše a domů. Ostatní pokračovali postupným klesáním a pak vždy následným stoupáním po hřebeni. Časem se skupina rozdělila zase na dvě části (rychlejší a pomalejší). Rychlejší zdolali náročným výstupem Hrubý vrch (2137 m.n.m.), dále pak Klin (2972 m.n.m.) a došli až do Bystrého sedla (1946 m.n.m.), ve kterém byli rádi, za kousek stínu, který si ovšem museli obstarat sami.
          Druhá skupina zvolnila tempo a bivakovala za Hrubým vrchem u Račkových ples (1717 m.n.m.). Sestup k jezerům byl dosti prudký, ale odměněn koupáním v nádherně průzračném modrozeleném jezeře s krásně velkými zaoblenými kameny. Jelikož nás v této skupině bylo sedm, tak začalo dělení všeho jídla vždy na sedm dílů. Tento večer jsme pojídali vše možné - polévky, tatranky, salámy (hlavně Herkules, kterého bylo požehnaně). Po dobré večeři jsme se uložili ke spánku a připravovali na další výstupy.
          Nutno dodat, že celé pohoří je tvořeno jednotlivými horami, tudíž je vždy potřeba dosáhnout vrcholu, pak ztratit výšku příchodem do některého sedla a znovu nabrat výškové metry. To činí přechod pohoří velmi náročným a jiným proti např. rumunskému Fagaraši.


20. 7. 2006 :    Bystrá (2248 m.n.m.) - Úzká dolina (889 m.n.m.) - Baranec (2184 m.n.m.) - Žiarská dolina (860 m.n.m.)

          Skupina spící v Bystrém sedle vyrazila brzy ráno na nejvyšší horu Západních Tater - Bystrou (2248 m.n.m.). Byl to nádherný pocit vidět celé Západní Tatry a na východě Vysoké Tatry. Na Bystré se oddělil Jirka, kterého již nebavilo již pomalejší tempo skupiny a rozhodl se ještě týž den sestoupit k Tatranské magistrále v údolí a zdolat ještě jeden vrchol těchto hor, na kterém ještě nebyl - Baranec. Sestup byl taktéž nádherný: klikatou cestu postupně vystřídala přímější pěšinka, občas lemovaná kosodřevinou. Postupně ji začal křižovat potůček, který nabýval na síle díky okolním přítokům. Nakonec z něj byla dosti dravá řeka. Po cestě měl Jirka ještě tu čest potkat člena horské služby, který jak spatřil velký batoh, tak se začal hned vyptávat, kdeže to spal a jestli je sám atd. Vše šikovně zapřel a doufal, že neméně bude úspěšná i část skupiny za ním. Po Tatranské magistrále se šlo již pohodlně a bez větší náročnosti. Časově vše stíhal a tak se mohl po přebrodění potoku vydat z Úzké doliny (889 m.n.m.) náročným stoupáním na další vrchol. Cesta začala být velmi náročná. Na jejím začátku si Jirka v klidu dopřával všudypřítomných borůvek, rostoucích v těchto horách snad na každém místě. Postupně se dostavovala únava a na každý krok se velmi nadřel. Nejtěžší úseky ale měly ještě přijít. Pokračovat v cestě se zdálo býti nemožné v okamžiku, kdy byla cesta doslova zarostlá klečí a Jirka byl bičován po nohách a rukách po zhruba kilometrovém úseku větvičkami a ostrou trávou. Jakmile se dostal z této svízelné situace, tak nastal další problém: postupně si začal uvědomovat, že se musí uskromnit s vodou, poněvadž jí moc v tuto dobu nemá a ještě není ani na vrcholu. Doslova jako oáza se ukázala malá skvrna sněhu a ledu, u které se občerstvil a doslova "napil" tohoto ledového sněhu. Díky němu dosáhl vrcholu o 1/2 hodiny dříve, než píší v mapě. Po půlhodinovém odpočinku se dal na sestup. Ten nebyl taktéž lehký, ale s vědomím, že se již doslova mílovými kroky blíží k dnešnímu cíli, tak pokračoval ve velmi rychlém tempu. Do Žiarské doliny (860 m.n.m.) také dorazil o 1/2 hodiny dříve, než udává mapa. V dolině zjistil, že zbytek rychlejší skupiny zůstal již ve vedlejší Úzké dolině v kempu. Tam se mu vracet nechtělo a tak si našel bivak, po dvou pěkně vychlazených "desítkách", v lese.
          Pomalejší skupina z předchozího dne čekala, až je ráno probudí sluníčko a vytáhne je ze spacáků. To již Ondra měl udělané kafíčko. Následovalo sušení spacáků od ranní rosy a koupačka v plese. Po krásném ranním osvěžení se druhá skupina vydala také na Bystrou. Na vrcholku se pokochala rozhledem a neodpustila si vrcholovou odměnu v podobě hltu hanácké slivovice a zamířila přímo dolů k další plesům, kde vykonala poslední rituál očisty a relaxace v chladivé vodě. Za hodinu byli všichni v dolině. Tam našla pěknou dřevěnou chatku o dvou místnostech s ohništěm uprostřed. Hned se přístřešek rozdělil na dámský a pánský apartmán. Udělal se oheň a uvařila se voda na polévky co ještě zbyly. Pak již následoval zasloužený odpočinek.


21. 7. 2006 :    Liptovský Mikuláš - Liptovská Mara - Kroměříž

          Ráno bylo domluveno, že se všichni členové skupiny dostaví co nejdříve na autobusové nádraží v Liptovském Mikuláši. První dorazil Jirka, který ještě ráno zastihl odjíždějíc Moniku s Pavlem. Tak se s nimi v rychlosti stihl podělit o zážitky. Pak přijeli v totálně narvaném autobusovém spoji Martina, Řezňa a Koubič. Martina s Koubičem vypadali dosti unaveně a viděli se již doma. Tak nás opustili jako druhá dvojice. Pavel s Jirkou chtěli ještě využít slunného dne a tak se vydali k Liptovské Maře. Chvíli jim trvalo, než našli neplacenou část pláže, ale nakonec pánové našli a stálo to za to! Po hodinové relaxaci v teplé vodě se vrátili zpátky do města k nádraží, kde již byl zbyt členů. Někteří již ale byli na odchodu, takže na Slovensku zůstali jen ti nejodpočinutější. Ti totiž ještě chtěli stihnout nějaký dobrý oběd v místních restauracích a popřípadě nakoupit nějaké drobnosti pro nejbližší. Po čtvrté hodině odpolední odcestovala i poslední skupina do ČR. Po cestě jsme ještě probírali a hodnotili celou akci. V Kroměříži jsme tradičně výlet ukončili v hospůdce Na lapači jedním chlazeným pivečkem.


..:: K O N E C ::..